Výbor z Květů zla/Ta služka, dobračka...

Ta služka, dobračka, které jste záviděla,
pod nízkým trávníkem, jež spí ta přece měla
by od nás na hrobě mít aspoň trochu kvítí,
neb mrtví ubozí tak mnohou bolest cítí;
když Říjen zahoukne, jenž v starých stromech řádí,
svým dechem pochmurným když kol jich hrobek pádí,
jim jistě žijící se nevděčníky zdají,
již v teplých ložích svých, jak zvyk jich, usínají,
co mrtví, dráni sny v myšlének černých sboru,
bez lože soudruha a družných rozhovorů,
již staří kostlivci a červy rozhlodáni,
v svých rakvích kapek spád a sněhu cítí tání,
běh času; z rodin jich se nikdo nepřiblíží
cár věnců nahradit, jež visí s jejich mříží.

Když večer ve krbu to syčí, praská, zpívá,
bych zřel ji, v lenošku jak usedává snivá,
a v noci prosince, tak ledné, mrazivé,
ji našel skrčenou ve koutě jizby své,
jak s věčné postele své vážně by se zvedla,
by okem mateřským k vzrostlému děcku shlédla,
co duši oddané bych v odpověď měl říci,
slz proudy kdybych zřel jí s víček padající?