Výbor z Květů zla/Podzimní

Ach, za chvíli! a padnou na nás stíny chladné,
let našich kraťoučkých buď s bohem výsluní!
Slyš, smutečný ten zvuk, když dříví k zemi padne,
tím dvorem dlážděným jak temně zaduní!

A zima veškerá pak vstoupí do mne: těžká
a tvrdá práce, zášť i hrůza, hnus a děs.
Jak slunce, v polárním když smutném pekle mešká,
mé srdce nebude, než rudý ledu tes.

A každý dřeva kus, jak zazní, děsí duši,
jak šafot k popravě tam dole měl by stát.
Jsem věži podoben, v niž tvrdý beran buší
ráz na ráz nezmorně, až nachýlí se v pád.

Mně zdá se, na pospěch že někdo rakev sbíjí,
když duši uspává ten jednotvárný zvuk...
Čí rakev? — Podzim tu a léto — léto míjí:
jak signal k odchodu zní tajemný ten zvuk.

Tvých očí sivý svit byl jindy plný vnady,
má sladká lásko! dnes vše hořkost vydává,
i láska tvá i krb mne nechá bez náhrady,
neb toužím po slunci, jak z moře povstává.

A přece miluj mne, mé srdce, buď jak matka,
ať špatný jsem a zlý, ať jsem i nevděčen!
Ať sestra, milenka, buď ty ta rozkoš krátká,
den jasný v podletí a západ bez mračen!

Ach na krátko! Hrob čeká lačný, nedočkavý!
Nech sklonit čelo mé a na tvém klíně skrýt,
ať vítám ve stesku, že odchází den žhavý,
ten měkký, žlutavý, jak podzim dává, svit.