Utěšené povídky pro naši milou mládež/Smilujte se nad ubohými!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Utěšené povídky pro naši milou mládež
Stanislav Řehák
◄ Zdraví — největší bohatství Smilujte se nad ubohými! Buďte svorni! ►
Údaje o textu
Titulek: Smilujte se nad ubohými!
Autor: Stanislav Řehák
Zdroj: ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 8–15.
Licence: PD old 70

Bylo jim právě sedm roků, když jim rodiče zemřeli.

Otec dříve, matka žalem asi za tři měsíce po něm.

Žebrati se styděli; a přece jim nic jiného nezbývalo.

Politování to hodný stav, věru!

Pocházeli sice z chudé rodiny, ale byli rodiči upřímně milováni. I oni, totiž ubozí sirotkové, měli se nevýslovně rádi, aniž o tom sami věděli.

Byli dva. Jeníček, pěkný to hošíček s kudrnatou hlavinkou, a Andulka s modrýma očima a kaštanovými vlásky.

Byli sourozenci.

Po smrti rodičů neměli ani stálého obydlí; i chodili s místa na místo jen tak na zdařbůh.

Neprosili! Jen když někoho, kdo zdál se jim vznešenějším, bohatším býti, potkali, tu nesměle vztáhli prosebně rukou svých k němu a slabými hlásky svými volali: „Smilujte se nad ubohými!“

Takovým spůsobem ovšem ubozí sirotci málo dárků sobě vyprosili; i není divu, že čím dále, tím více chřadli; tak že podobali se více mrtvolám, než tvorům žijícím.

Pravili jsme, že chřadli, avšak ne tak hladem, jejž jim trpěti bylo, jako pro to, že jsouce zvykli lásce, této od úmrtí svých rodičů nikdy více nepocítili. A to činilo je nejvíce nešťastnými. Avšak dobrotivý Bůh smilovává se nad nešťastnými, zvláště nad opuštěnými sirotky.

Také smiloval se nad Jeníčkem s Andulkou. — Když opět jednoho dne z jedné vesnice do druhé, z jednoho města do druhého sotva se vlekli, přišli k osamělé chaloupce, která se nedaleko lesa nalézala. Jsouce unaveni a velkým hladem trápeni, osmělili se do chaloupky vstoupiti a o nějaký dárek obyčejnými slovy „Smilujte se nad ubohými“ prositi. Žena, jež v tmavé, skrovným nábytkem opatřené jizbě u okna seděla, povstala a k prosícím několik kroků popošla. Na smrť bledými lícemi jsouc dojata, tázala se, čí a odkud by byli, jak se jmenují, a jiné ještě otázky jim kladla. Ale dozvěděvši se, že jsou to chudí sirotci, pojala ji taková útrpnosť, že se ihned k svému muži, u stolu jakousi síť pletoucímu, obrátila, a takto k němu promluvila: „Milý muži! Smilujme se nad ubohými těmi sirotky a dopřejme jim místečka v chudé chýži naší!“

Bodrý muž podivně jaksi na svou ženu pohledna, pravil: „Dobře víš, milá Kateřino, že sami takřka co jísti nemáme a chceš cizí děti ještě sobě podržeti a je živiti; toť nemožno.“

Leč žena neustala prositi, až konečně i muž, vida dítky tak utrápené a prosebně na něho pohlížející, milosrdenstvím jsa jat, k prosbě její svolil.

Děti uslyševše, že již více světem blouditi nebudou a že svůj stálý domov našly, div radostí nejásaly.

„Chceme býti velice pilnými a vás poslušnými,“ pravil Jeníček; Andulka pak dodala: „A nikdy vás nezarmoutíme.“

Tak nastal sirotkům opět nový, veselejší život. Chudí tito lidé měli také své vlastní dvě dítky.

To však zcela nic nevadilo, aby také Jeníčka a Andulku nemilovali.

Vlastní dítky jejich byly ještě velmi malé a musily opatrovány býti. Úkol ten zastávala nyní se zvláštní a obdivuhodnou pilností Andulka.

Mohla tudíž žena chalupníkova od dítek vzdáliti se a rozličným pracím, jichž dříve vykonávati nemohla, bezstarostně se věnovati. Jeníček pak pásal strakatou kravičku a dvě kozičky.

A tak stali se sirotci chudým těm lidem nemálo prospěšnými a nikoli, jak se z počátku domnívali, obtížnými.

Jestliže dříve častokráte nedostatkem trpěli, nepocítili nyní nedostatku zcela žádného. Ano, Bůh odměnil se jim za ten skutek, že se ubohých sirotků ujali, ještě jiným spůsobem. —

Jeníček i Andulka v prázdném čase chodili sbírati jahody, maliny a ostružiny, jež v blízkém městě prodávali.

Jednoho dne ubírali se také do města s jahodami.

Na cestě potkala je jakási stařenka, žádajíc je za kousek chleba. Jeníček s Andulkou s velikou radostí sáhli do kapes a vytáhli z nich kusy černého chleba, jež k snídaní dostali, i podávali je téměř najednou stařence.

„Nemáme sice mnoho,“ pravila Andulka, „ale co máme, to dáme s radostí; vždyť jsme nyní tak šťastni, jako jsme ještě nikdy od smrti svých milých rodičů nebyli; mimo to dostali jsme toho již mnohem více od hodných našich dobrodinců, proč bychom tedy my takové maličkosti vám neudělili?“

„A jestli zde počkáte, dobrá stařenko,“ pravil opět Jeníček, „koupíme vám ve městě celý bochníček bílého, dobrého chlebíčka.“

„A máte-li pak peníze naň?“ tázala se stařenka.

„Nemějte o to žádných starostí, milá babičko,“ jal se Jeníček dále mluviti; „osm krejcarů můžeme sobě každý z utržených za jahody peněz nechati, a to dostačí, doufám, na malý bochníček bílého chlebíčka.“

„Nuže dobrá!“ zvolala stařena, „pak budu vás tamto nedaleko toho hradu u té bílé kapličky očekávati.“

Děti radostně chvátaly do města a také co nejrychleji vracely se zpět. Ovšem, že na chlebíček zapomenuto nebylo.

Ale došedše kapličky, neviděly nikde stařenky. Již myslily, že je ani nečekala; proto zamířily hned k domovu.

Leč jak se podivily, když zrovna proti nim vyšla z kapličky skvostně oděná paní.

Majíc v rukou malý bochníček chleba, podávala jej sirotkům se slovy těmito: „Jsem paní tohoto hradu a znám dobře vaše dobrodince jakožto lidi pracovité, nábožné a zachovalé; také o vás slyšela jsem věci velmi chvalitebné, avšak chtěla jsem se přece ještě sama o pravdě chvály té přesvědčiti. I přestrojila jsem se za stařenu, žebrající o kousek chleba právě v tu dobu, když jste se do města ubíraly. Poněvadž jsem vás vskutku takými, jak se o vás povídá, totiž hodnými, cnostnými dětmi shledala, proto odstěhujete se od nynějších svých dobrodinců ke mně, na můj hrad, kde vás jako své vlastní dítky vychovávati budu. Oněm chudým lidem pak v chaloupce — vašim to dobrodincům — odevzdejte tento bochníček chleba, jakýmž jste mne ochotně obdařiti chtěly. Zítra očekávám vás ve svém hradě.“

To pověděvši, kynula jim k odchodu. Sama taktéž k hradu se ubírala.

Sirotci celí udivení sotva že poděkovati dovedli. S utajeným strachem pohlíželi za slíčnou paní; zdáloť se jim, že to anděl a nikoli člověk. Po hodné chvíli teprvé měli se k odchodu.

Přišedše domů, vypravovali celou tu příhodu svým dobrodincům. Tyto ovšem velmi se zarmoutili, uslyševše, že Jeníček a Andulka mají navždy s nimi se rozloučiti. Avšak myšlénka, že šťastni budou, učinila rázem zármutku jejich konec. Nenamítali tudíž ničeho proti tomu. Ovšem obávali se, že i boží požehnání od nich se odstěhuje, jakmile Jeníček s Andulkou odejdou, avšak přece nereptali. Vždyť vždycky spoléhali na Boha a v jeho pomoc doufali, proč by tak nečinili i nyní? Bůh zajisté dobrého neopustí!

A tak se také stalo. Ještě téhož dne poznali lásku a dobrotivost boží.

Když muž večer rozkrojil od paní obdržený chléb, vyvalilo se z něho veliké množství stříbrných peněz. Podivení jejich můžete si, milé dítky, pomysliti. Brzy však poznali, že to není žádný zázrak, ale štědrost a dobrota milostivé paní hraběnky.

Jásot nad tímto netušeným, velikým štěstím, jakéž je tak z nenadání potkalo, nelze vypsati.

Druhého dne na to vyprovázeli chalupník se svou ženou a malými dítkami šťastné sirotky, kteří jim tak veliké štěstí do chaloupky byli přinesli, na hrad, kdež také milostivé paní hraběnce za tak veliký dar své nejvřelejší díky vyslovili. —

Nebylo nyní šťastnějších dětí nad Jeníka, Aninku a nad rodinu dříve chudého chalupníka. Z Jeníka stal se později správec statku, a z Aninky milá společnice štědré paní hraběnky. Ačkoli zbohatli velmi, přece nezpyšněli, ale kdekoli jen mohli, všude samá dobrodiní činili; taktéž své první dobrodince velmi často v jejich pěkném, nedaleko hradu stojícím domku s krásnou zahradou, navštěvovali.

Dobré skutky Bůh odměňuje.