Upomínky z přátelských dob mladosti

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Upomínky z přátelských dob mladosti
Autor: Václav Jaromír Picek
Zdroj: Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 125–128.
Licence: PD old 70

I.[editovat]

Hle pod Hrádkem v lipách šumí vánek,
Pod lipami — děl druh — spatříš stánek,
     V stánku — milá děva prodlévá.
Lípy, krása děvy vždy mne baví;
Spějem tedy, již se náš krok staví;
     Dalemila — kvítky zalévá.

Nebesa! ta Vesnou býti může!
Našlyť sestru lilie a růže,
     Rozeznat ji — těžko pro zraky.
Kadeře po šíji plynou ladné
Jako peruť orlová, když padne
     Na májové bledé oblaky.

A ty oči! rajské puky, květy,
V těch se zobrazují šíré světy,
     Tisíc vděků — šípů letí vstříc;
A ta v Bohuslavu ráj svůj vidí,
Tlukot srdce svůj dle jeho řídí, —
     On šlechetný — nesmí dát své víc.

II.[editovat]

Dalemilo! — Lekla se a v tváři
Rdí se jako sníh severní září,
     Vítá — majíc oko skloněné.
Žasem, slastí dmou se ňádra něžné,
Jako vodní lilie dvě sněžné
     Na vlně se chvějí zbouřené.

Oči více mluví, nežli rtové,
Hlasy její — rajští slavíkové,
     Slova — jakby perly kapaly.
Posléz žádá Bohuslav jen kvítí,
Když dar lásky od ní nesmí vzíti;
     Kroky její k růžím spěchaly.

Tam proň s chvěním láme růži bílou,
Ach tu českou zdála se mi Vilou,
     Růži posvěcuje na rtíku.
V tom jí z oka slza v růži sjela,
A ta růže s perlou, v ní co tkvěla,
     Řekla víc, než — tři sta jazyků!

III.[editovat]

Šli jsme, každý v srdci s jiným citem,
Slunce plálo jižjiž za blankytem,
     Zemi slabá líbala jen zář;
Z blízké vísky zvonků hlasy jemné
Po krajině zněly polotemné,
     Bohuslav — měl porosenou tvář.

Ohlédnem se oba ještě jednou,
Zraky posud ji u růží zhlednou,
     V bledou tvář jí svítil slunce vznět;
Rámě o lípu opírá něžné,
Na dlaň kloní čelo těžké — sněžné,
     Jako růže po dešti svůj květ.

Zvonek dozněl. I dím: totě hrana,
Neb dnes láska její pochována,
     Lásky hrob ten z růží pahorek.
Truchlící tam andělona v bolu.
Kýž zde Bohuslave, zemřem spolu,
     By nám byl ten krásný náhrobek!

IV.[editovat]

Slunce zašlo, zvonec dozněl v dáli,
Luna vyplynula, hvězdy plály,
     Nebe zahradou se zdálo být.
V modré půdě bílé růže tkvěly,
Také jsme v zahrádce dívky zřeli,
     Jen že tam se budou věčně skvít.

„Dalemilo, ze zahrady časné,
Rádbych povznesl tě k oné jasné,
     Tambych moc ti Krásopaní dal;
Slunečnic, měsíčků na tisíce
Mělabys a Vlasem Berenice
     Prstby tvůj ty kvítky svazoval.[1]

Je tam Lyra, kdybys měla tísně,
Orel by roznášel tvoje písně
     K sluncím na peruti větrové,
Labuť by poslední dala zpěvy,
Abys pěla všemi srdce zjevy
     Věčně o vlasti a lásce své.[1]

V.[editovat]

Bratře, pravil druh můj myslí zňatou,
Láska ti buď věcí božskou, svatou,
     Vzdoruj mužně smyslům klamivým.
Chceš-li, by ti láska nebe dala,
By se první věčně zelenala,
     Skoumej, nevěř krásám vábivým.

Nehrej pro vše, co svatého tobě,
Nehrej z marnivosti v žádné době
     S outlým srdcem panny nevinné.
Smrtelnou kdo ránu zadal duši,
Větší vrah jest, než kdo tělo ruší,
     Vraha toho pomsta nemine.

Svadlou lilii zas rosa zbudí,
Svadlou růži jaro k žití pudí;
     Poupě krásněji se rumění;
Srdce však, jež věrnou láskou svadlo,
Srdce nevěrou co puklo — schřadlo,
     Srdce to — již nezná vzkříšení.


  1. a b Jména souhvězdí.