Stránka:Povídky o věrnosti ženské.djvu/8

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována
8
J. Polívka:

Ježíšův. V noci před odchodem jeho zdálo se jeho ženě, aby mu ušila košili, která svou bělostí bude svědkem její věrnosti. Tak také učinila. Po čase rozhodla se, že se za ním vydá. Vzala si svou „citru“, převlékla se do mužských šatů a tajně od rodičů mužových odešla. Hrou se živila po cestě. Potom se ještě smluvila s fratrem, který uměl krásně zpívati, že spolu budou puto-vati. Konečně došli do města, ve kterém byl turecký paša. Ten měl plno. otroků a mezi nimi poznala svého muže dle jeho sněhobílé košile. Nic neříkala svému průvodci, šla s ním к pašovi, chvíli zpívali, a odměnou žádali, aby jim dali onoho otroka. Bylo jim svoleno bez okolků. Vraceli se nyní domů, vysvobozený muž svou osvoboditelkyni nepoznával, sliboval oběma naopak velkou odměnu, až se vrátí domů, od své rodiny. Rodiče jeho vyslovili velmi špatné mínění o jeho ženě, která tak tajně zmizela. Při večeři vychvaloval svým rodičům toho muže, že ho vysvobodil z muk otrockých. Když pak rodiče se ho ptali, jakou odměnu chce, odpověděl, že prosí jen. aby nepochybovali o poctivosti ženy synovy. Mezi tím shodila mužský šat a ukázala, že ona to byla, která ho vysvobodila a přivedla domů.

Novými některými rysy vyzdobena jest verse litevská,[1] tak že se vytvořila zcela nová povídka: Princezka zamilovala si chudého rybářského synka, a když hoch prodělal všecky školy a zmužněl, vdala se zaň. Ale na večer svatebního dne mladý manžel se tajně ztratil. Byl se předem smluvil s lodníkem, že přijde tu a tu dobu na loď a že hned odrazí. Loď odjela do Turecka a mladík „vstoupil do služeb krále tureckého jako otrok“. Stavěl se pak němým. Nenakládali s ním zprvu jako s otrokem, než král bral ho ke stolu a tak si ho zalíbil, že by ho byl chtěl udělati svým zetěm, kdyby nebyl němý. Ministr zkoušel vším možným způsobem i krutým mučením, aby otrok promluvil, ale vše marně. Odňal mu jeho prsten snubní, sám si jej nastrčil a v noci utekl. Dostal se do města, odkud byl otrok, přišel také к princezce, jíž byl utekl. Spatřila na jeho ruce prsten, odkoupila mu jej a zvěděla, kde její muž se nalézá. Vydala se tam tedy, ale nikoliv převlečena za muže, než vydávala se za švadlenu a uprosila královnu, že ji přijala do svých služeb. Svým uměním získala si její přízně, byla velice vážena a po čase také zvána к tabuli královské. Tu se oba manželé poznali, ale nikdy nemohli se tak tajně sejiti, že by byli mohli spolu mluviti. Když pak král stále se trápil němotou sluhovou, nabídla se švadlena, že ho přiměje к řeči, ponechají-li ho přes noc s ní v jedné komnatě; nepodaří-li se jí to, že se dá za živa upáliti. V noci však marny byly všecky její námahy, nepromluvil. Ráno všecko se připravilo к upálení, přečten rozsudek, švadlena měla již úzkým otvorem vlézti do hranice, v tom vykřikl: „Neubližujte jí, je to moje žena!“ Všichni se zaradovali, také král a královna, obdarovali ji bohatě a dali je vlastní lodí do-praviti do jich vlasti.

Mnohem bližší jest německé povídce a zvláště staré písni německé o hraběti Římském ruská verse:[2] Počíná přímo: Žil car s cařicí a za nějakou dobu usmyslil si car jeti do Svaté země. Přijel tam, a „prokletý král“, který Svatou zemí vládl, dal cara zajmouti a uvězniti. Vězňové jeho sedí v noci v řetězech a za dne jimi oře. V taliových mukách prožil car tři léta, užil příležitosti, a dopsal cařici, aby všecko prodala a přijela vykupovat ho. Cařice bála se, že by si ji „prokletý král“ mohl vzíti za ženu, ustřihla si svoje rusé vlasy, převlékla se za muzikanta, vzala „gusli“ a tajně odešla. Přišla ke králi


  1. Aug. Schleicher, Litauische Märchen, Sprichworte, Rätsel und Lieder, str. 86, č. 29.
  2. А. Н. Аѳанасьевъ, Народныя русскiя сказки3 II., 297, č. 195.