Stránka:Povídky o věrnosti ženské.djvu/7

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována
7
Povídky o věrnosti ženské.

darem koně a tisíc zlaťáků. Ona však dar ten odmítla a vyžádala si za to nějakého zajatého křesťana; rytíř sám radil, aby vybral hraběte Alexandra. Nikdo nečiní tomu žádných překážek. Sceny po návratu jsou více méně stejné. Pozoruhodno, že tu vystupuje tchýně hrabětova s jakýmis pomluvami proti hraběnce. Hrabě konečně rozhorlen rozkáže, aby psy byla vyhnána z domu. Mezitím se ona rychle převlékla za mnicha a začala hráti. Tato píseň byla častěji tištěna v 16—17. stol., znal ji též Fischart, byla zpracována ve flámské knížce lidové.[1] V této všeobecně jen jest řečeno, že přátelé a příbuzní ženu pomluvili; rozhorlenost mužova nepropukla tou měrou, jako v německé písni, než pouze při hostině veřejné vy tknul své ženě lehkomyslný život, ze kterého byla viněna. Písně ženou zpívané na pouti sultánovi, u sultána a v poslední scéně nepřipomínají se vůbec ve flámské knížce.[2] Z nynějších německých pohádek srovnává se s písní nejvíce ditmarská: sultánova zvědavost vzbuzena stálou bělostí košile zajatcovy a proto posílá k paní posla, aby způsobil poskvrnění košile, ovšem v ditmarské sultánův generál bez inge-rence sultánovy vchází v takovou sázku.

Joh. Bolte[3] poukázal na to, že písně převlečené ženy vložené do lidových pohádek jsou dosti složité, místy se recitují, zpívají, a vyslovil domněnku, že bylo pramenem těchto písní dramatické zpracování této látky v 18. stol. Nemohl sice ukázati přímý pramen, ale připomněl několik novel-listických a dramatických zpracování od polovice 16. až do 18. stol. (l. c. 62—64, 462). Mimo to poukázal ještě na jinou formu této povídky z 18. stol., jejíž rek pojmenován Rudolf von Paqueville; byly v ní smíseny píseň o Římském hraběti s pověstí a písní o Möringerovi. S Rudolfem z Paqueville padne do tureckého zajetí také jeho bratr Filibert. Rudolf osvobozen stejně jako v obou předchozích písních od ženy a Filibert vrací se do své vlasti týž den, kdy jeho žena slaví sňatek s jiným[4]. Bolte chce vliv tohoto nového zpracování spatřovati v některých německých pohádkových versích, kde dva bratři jsou zajati, poznamenává důvodně, ža tato druhá osoba jest v pohádce zcela zbytečná. Kdybychom však tento vliv předpokládán, nemůžeme si vysvětliti, proč by byl vypadl, by byl zapomenut románek tohoto drahého bratra, jistě hodně běžný v tradicích. Ostatně bratří rekovi nehrají zvláštní úlohu ani v ostatních versích, kde jest jich sedm (Ditmar. a Müll.). V jakési, ovšem vzdálené souvislosti s připomenutou písní o Möringrovi, s písní o markraběti Backenweilovi, kterou Bolte v dodatku svého pojednání otiskl (str. 65—67), jest povídka zpracovaná od Košína z Radostova:[5] Mohovitý sedlák Dobroděj mnoho se svou rodinou strádal za vojny; jednou byl zajat od nepřátel a prodán za otroka do daleké země; strádal stejně, jak německé povídky vyličují. Nebyl vysvobozen zázrakem, jako markrabě Backenweil, než když dceru pánovu tonoucí zachránil, dostal lehčí službu u pána a na konec propuštěn. Shledání s rodinou bylo také zcela jiné. Než se vrátil domů, uplynulo mnoho let a jediný syn jeho mezitím se stal velebným pánem.

Mimo Německo jest tato povídka velmi málo rozšířena. Dosti podobně se vypravuje v Chrvatsku v Karlovci:[6] Mladý muž chtěl navštíviti hrob


  1. Zeitschrift des Vereins für Volkskunde. II., 206.
  2. Deutsche Sagen. Herausgegeben von den Brüdern Grimm 1818, II., 277, č. 531.
  3. Zeitschrift d. Vereins f. Volkskunde, III., 61.
  4. Byla také německá loutková hra toho obsahu. J. Minor, Zum deutschen Drama des 17. Jh. Vierteljahrschr. für Literaturgeschichte L, 280.
  5. Národní pohádky. 2. vyd. I., 156, č. 19.
  6. R. Strohal, Hrvat. nar. pripov. II., str. 109, č. 48.