sultánovi přijati do zámku a chováni jako synové urozených lidí. Nerad splnil sultán tuto prosbu. Ale zpěvem svým získal si poutník stále větší přízně sultánovy, až byl učiněn nejvyšším v celé zemi turecké. Když po chvíli se sultán vydal na cesty, dal si poutník zavolati oba prince, daroval jim svobodu a vydal jim jich loď. Tak dostali se šťastně domů, a tam slyšeli od manželky staršího bratra nejhorší pomluvy mladší královny. Muž uvěřil a přísahal, že ji dá upáliti na hranici. Mezitím poutník tajně zmizel ze zámku sultánova. Lodník vzal ho na svou loď a dovezl ho až na místo zpět. Koupila si krásné šaty, převlékla se a u kupce uschovala harfu a skřínku. Spěchala na zámek do pokoje králova, aby mu padla kolem krku. Ale ten ji odkopl, tak že sklesla omdlelá k zemi. Když se probudila, viděla se v studeném, špinavém, temném vězení. Po třech dnech vynesen nad ní ortel. Zakončena pak tato verse stejně, jak dřívější. Meklenburská[1] verse konečně, která děj klade do Portugalska, jest velice stručná, ale má řadu svérázných črt. Krasavice stala se chotí princovou, když o jeho narozeninách hrála na harfu, nejkrásněji ze všech. Princ nikoliv přepaden na moři od pirátů a p., než byl zajat od. Turků v bitvě. Manželka putovala do Cařihradu v poutnických šatech. Zpívala za almužnu. O slavnosti sultánské, ke které se dostavovah všickni zpěváci a pěvkyně země, zpíval poutník nejkrásněji. Tu svolil sultán, aby vyslovil přání. Tak nabyl princ svobody a vrátil se do Portugalska, ale poutníka ponechal si sultán. Byla od příbuzných hanebně pomlouvána. Konečně podařilo se jí tajně utéci, ale doma byla uvržena do žaláře. Často slyšel princ její písně, ale věřil pomlouvačům, až když zaslechl píseň, o poutníku, který ho vysvobodil, vyzvěděl od ní, že ona byla tím poutníkem. Nemálo změněna jest jiná ještě německá povídka[2]: Král portugalský-puzen nesmírnou touhou poznati svět, vyžádal si od ženy své, dcery anglického krále, roční dovolenou, vymíniv si její věrnost pouze na tento rok. Na důkaz věrnosti své dala mu královna košili. Král byl na zpáteční cestě od svatého hrobu zajat od piratů a darován babylonskému sultanovi. Král donucován, k těžké práci, zapřahován do pluhu a nabízel sultanovi velkou summu, pustí-li ho na svobodu. Sultan zvěděl o bělostkvoucí košili králově, důkaze nezměnné věrnosti královniny, a přisáhl si, že ji musí poznati a vyzkoušeti. Královna přijala ho slavnostně, když do Lisabonu přijel, odmítla pak naprosto jeho nabídku a odepřela ho přijmouti o samotě. Od poustevníka dostala harfu, vousy a šaty špilmanské a takto do nepoznání přestrojena dostala se na loď sultanovu, když jeho srdce byla svým zpěvem dojala a vymohla, na něm slavnostní shb, že ji pošle domů, kdy bude chtíti, a splní každé její přání. Seznání krutých muk mužových působilo zhoubně na její zdraví, písně její zněly stále smutněji a žalostněji, a tváře prozrazovaly chorobu. Sultan ochotně daroval jí otroka-portugalského krále, nic netuše a poslal ji domů na lodi nádherně vystrojené i poklady naplněné. Poutník tajně však zmizel z lodi a putoval pěšky k svatému hrobu, nicméně dospěl dříve domů než král, podobně jako u Mikšíčka. Přes stálou bělost své košile nemohl král přemoci žárlivost podněcovanou falešnými svědky a když se zeptal královny, kde byla přes rok a den, vyšla plačíc ze sálu, a vrátila se sotva že zatykací rozkaz byl vydán, přestrojena za pěvce i zazpívala známou píseň.
Ditmarská verse[3] má jak úvod taktéž některé dosti důležité rysy zvláštní a nejspíše jest tu nemálo porušena. Místo dvou bratří jde tu
