Při kontrole této stránky se objevil problém
90
ó, dobrodinče, Satane,
já neřekl bych jistě: ne!…
Tak vyjeli jsme na horu – –
Nic smutnějšího neviděl jsem v žití:
step rezavá se táhne k obzoru,
a slunce jaksi zoufale v ní svítí.
Špinavé hejno ovcí bloudí po ní
a ze zvyku víc, než v naději pastvy,
své čumáky v zem s resignací kloní.
A havrani tu velcí zčepýření
jdou stopou jejich blýskavými zraky
k těm ovcím zříce v krvelačném chtění.
Prostředkem stepi dlouhá cesta běží,
je lemovaná sloupy v cárských barvách,
a nezvířený rudý prach v ní leží.
A v přísné ohromnosti nad tou pouští
se nebe klene; za obzorem v dáli
se jeho okraj teprv dolů spouští –
Nic smutnějšího neviděl jsem v žití…
