Starobulharské prostonárodní názvosloví hvězd a větrů

Bulharský selský lid spravuje se doposud jak ve své domácnosti, tak i při všech svých pracích dle obyčeje sta­rých svých otcův, zůstávaje věren jich mravu, řeči i kroji. Mezi tímto prostosrdečným lidem zachovalo se doposud mnoho velmi starobylých zvyků, obyčejů, pověr i mnoho písní a prihazek (pověstí), v nichž vzpomíná se na staré bohy a zlatý věk Blgarsky.

Tak na příklad nezná bulharský sedlák potřebu hodin, bez nichž nelze obejíti se našemu zpanštilému sedláku. Ho­dinami je bulharskému sedláku za dne slunce, v noci měsíc a hvězdy, jež každý jmenovati zná, a nejrannějším i neomyl­ným jeho budíčkem je domácí kohout. Dle těchto hodin řídí se bulharský selský lid rok od roku, aniž si žádá lepšího ukazovátek času. Nepotřebuje také bulharský sedlák kalen­dáře, když věděti chce, jaké bude počasí; zvěstuje mu to slunce, měsíc, zatažená obloha, let ptáků, a nejlepšími jeho věštci jsou větry, jež on dobře zná, i odkud který duje a jaké počasí s sebou přináší. Ale jakkoli to každý sedlák zná, přece považují staré pastýře ovcí (ovčari) za nejzkušenější proroky povětrnosti a za nejlepší hvězdoznalce, poněvadž pasouce po větší část roku stáda svá po horách i planinách, takto nejlepší příležitost mají viděti přírodu ve dne i v noci, krásnou i strašnou, a tudy nejlépe zkoumati mohou zákony její i účinky rozličných jejích úkazův. A jsouť tito staří pastýři mimo to i znalci bylinářství a oblíbení pěvci národních písní, i vypravovatelé starobulharských prikazek (pověstí), a lid váží si jejich rady. Tito pastýři mají zvláštní svoje názvo­sloví pro hvězdy, které na jejich obzoru vycházejí a zachá­zejí, i pro větry, a sice:

První hvězdu, která vychází s večerem od východu, nazý­vají večerná (Turci kervan). Svítí dlouho do noci, až pomalu na západu zajde. Za ní vychází moma čili děva, postupujíc pomalu k polední straně; za děvou vychází čtverohvězdí, jež jmenují kříž. Jiné tři hvězdy, jenž vycházejí od východu k západu, nazývají sprovodnice (turecky kolla-us). Za nimi vychází ko­koška, sedmero hvězd, a za kokoškou ralica, šestero hvězd, jenž mají podobu radlice. Za touto vychází velká hvězda, obsypaná drobnými hvězdami, kterou zovou svinar. K ránu potom vyjde zornica čili dennica. O zornici praví tamější pastýři, že jí někdy není, ale když se potom zase ukáže, svítí prý jako měsíc. Souhvězdí na severní straně známo je pod jménem vůz; čtyry hvězdy jsou kola, dvě přední jsou voli, postranní hvězda je člověk. Blízko volů kmitá se hvězda malá, jako by s nimi šla, tu jmenují vlk. O vozu tom se povídá, že se od večera zatáčí ustavičně zadkem. Jiné souhvězdí, které stojí o půlnoci přímo nad hlavou člověka, jmenují svredil, poněvadž má podobu svrědla (nebozezu). Po půlnoci vychází na nejzazším obzoru jihozápadu (bulharsky z pustopladne) hvězda červeně zářící, již nazývají pastýři popova hvězda; snad proto, že jim, když vychází, zvěstuje přechod dne, a byl-li předešlý den pátek, na který den ukládá pop přísný půst, konec postu a dovolení k požití zapovězeného blaga, jež oni přichystané již mají pro tu dobu ve svých torbách. Bílou cestu na nebi zovou mléční puť i také plíva, a vypravuje se o ní následovně: Jednomu křesťanu ztratila se pleva a on nešel vypůjčit si jí, ale ukradl jí plný koš svému kmotru (kumu). Když ji nesl domu, sypala se mu z koše na cestu, a za jeho prohřešení a ublížení kmotru odznačila se ta rozsy­paná pleva na nebi, na věčnou památku. (Bulharsky: pleva sia zapisala na nebo!) Také vypravuje bulharský lid, že na Eňov den (Janův den 24. června) slunce třikrát na nebi se pozastaví a strachem zatřese.

Větry nazývají bulharští sedláci i pastýři, pokud známo, následovně: černý vítr (věter), severní; bílý vítr, jižní; prli-koza čili starý vítr, západní; morjak, východní. Místy nazý­vají severní vítr horňak a jižní vítr dolňak, aneb teplý a studený vítr. Vítr od severozápadu vějící jmenují jasníc, protože rozptyluje mraky a oblohu čistí, a když několik dní duje, že bývá napotom jasno. Když z jara od jihu přivěje lotos, těší se lidé, že bude teplo, a proto nazývají ho místy i teplec. Jiho­západní vítr jmenují též starý vítr. Stává se v tamějších kraji­nách, že se letního času náhle strhnou strašné bouře, jakýchž u nás nevídat. Náhle zatemní se obloha, větry teplé i studené od jihu i severu začnou proti sobě duti a nad hlavou starého Balkánu hromadí se valy šedých a černých mračen,’ v nichž křižují se jasné střely blesku. Když takováto bouře se strhne, povídá si lid, dívaje se do oblak: Ejhle! Samodivia ajudi se peru! Samodivi představuje si lid bulharský co ženy obrovských těl a vlasů předlouhých, jež jim prostě dolů visí a v nichž mají největší svoji sílu. Oči mají též převeliké, a na koho se podívají, toho jimi tak uhranou, že bud mrtev na místě padne, aneb do smrti pokoje nemá. Zahaleny jsou v šedá roucha a vidět je v povětří i na horách (horská divia). Jsouť mezi nimi i dobré, které lidem dobročiní. Judi jsou též ženské mohutných těl, ale jsou celé černé a všechny divé a zlé, i nepřítelkyně Samodiv. Když se v povětří setkají, nastanou mezi nimi tak strašné boje, že se až nebesa zlobí!, jak říkají staří pastýři bulharští.