Stará píseň z mladých časů

O Rose nesnil jsem tu chvíli,
ač s Rosou šel jsem v lesní tiš,
o všeličems my hovořili,
však o čem věru, nevím již.

Jak mramor byl jsem, beze vznětu
a roztržitě šel jsem dál,
o stromech mluvil jsem a květu.
Zrak její: Co dál? ptát se zdál.

Ve trávě hrály perly rosy,
keř skýtal stín svůj veliký,
já šel a poslouchal pět kosy
a Rosa opět slavíky.

Já šestnáct let byl, omrzelý
a ona dvacet, v očích jas;
slavíci Rosy krásu pěli,
mně vysmíval se kosů hlas.

Tu vztýčila se Rosa, zvedla
svou krásnou páž se chvějící
po zralém plodu, který shledla —
já nezřel rámě zářící.

Zdroj po mechu tu běžel svěží,
v samotu jeho šum a smích,
příroda v lásce kolem leží
dřímajíc v lesích hlubokých.

Šat zvedla Rosa nad punčošku,
střevíčky sňala, s klidem vším
vhroužila do vln jasných nožku —
já nožky sobě nepovším’.

Já nevěděl jsem, co jí říci
a za ní musil v hvozd se brát,
ji slyšel časem vzdychající,
ji zřel se časem usmívat.

Já viděl, jak se krásou skvěla
těch opouštěje hvozdů chlad.
— Nu, nemyslem víc na to, děla. —
Já myslím na to posavad.