Staří hoši

Údaje o textu
Titulek:	Staří hoši
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Sebrané spisy. Díl XII. Básnické spisy. Praha : F. Topič, 1898. s. 411–412. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Snad pan…?“ — „„Tak jest. A vy? — pan…!““ Čtyřicet let
a poznali jsme se zas na pohled,
i podáváme sobě ruce obě.
„Jak jsi se měl?“ — „„A jak se vedlo tobě?““ —
„Eh, všelijak, to víš, však jaké zbytí!“ —
„„Ba — ba, je těžké — těžké živobytí!““

Jdem podle sebe. Hovoříme sic,
však cítíme: nemáme si co říc’;
a po chvilkách druh druha pozastihne,
jak oko pátravě se stranou švihne.
Ach, Bože, jaká schudlost šedých vlasů —
ta vpadlá leb — ta drsná chladnost v hlasu!

Však náhle v oku kýs se zjevil mih,
a v hlase vřelý tón a v ruce švih —
ach, ano, ano — zrovna jako v mládí,
když byli jsme tak dobří kamarádi!
A pojednou se úsměv v tváři lihne,
a srdce vře, a celá duše jihne.

A již se přitlačujem k sobě blíž,
a rámě na rameni leží již,
ba právě tak, jak když jsme ještě školu
kdys navštěvovali, pak denně spolu
při hlasném smíchu, při hlučivém slovu
se ubírali svorně ku domovu.

A jako tenkrát věru také dnes
my nedovedem rozloučit se kdes;
vždy zase něco sobě nacházíme,
proč „ještě kousek“ zpět se sprovázíme,
a poroučejme desetkrát se Bohu,
přec jdem zas ještě „až tam k tomu rohu“!

No — rozešli jsme se. Však náhle zpět
zas hledím, a v tom přítelův též hled
se vrací! Snad ho stejné strachy tíží!
Jáť bál se věru: on že teď se plíží,
jak kdysi od zad náhle na mne skočí
a dá mi „babu“ a už zmizí s očí!