Srdce Hjalmarovo

Noc jasná, mrazný vítr, v krvi tone sníh;
meč v pěsti, v sloupu zraky leží mrtvých řady,
jen zástup havranů se k výši s křikem zdvih’
nad reků tisíci bez hrobů krouží tady.

Své bledé světlo z dáli hází měsíc sem;
tu v středu mrtvých vstává Hjalmar v krvi svojí,
krev boje z jeho ran všech proudí ručejem,
o meče svého jílec vzpírá on dlaň dvoji.

— „Hoj, zda-li trochu dechu má jen jeden z vás?
Co mladých, statečných vás čackých junů bylo!
Že řek’ bys’, to je kosů v hustém keři hlas,
tak ráno smáli se a pěli, až to milo.“

Teď všichni němi, přílba, krunýř tříšt a cár,
vše hřeby pod sekery ranou vypadaly;
či vlků vytí je to, mořských proudů svár,
co, oči v krvi, hukot děsný slyším z dáli?

Sem spěš, můj havrane, rád těla reků jíš,
nuž, otevř’ zobákem v mých ňadrech krve zdroje,
nás zítra jako dnes zde spáti uvidíš,
nuž, k dceři Ylmera nes’ horké srdce moje.

Kde Jarli v Upsale, při pivě smích a ples,
kde jejich zlaté džbány ve přípitcích zvoní,
mou milou vyhledej a srdce mé jí nes,
ty, jehož perutě se vřesovištěm honí!

Ji věže na vrcholu uzříš v skřeku vran
stát zpříma, celou bílou v říze černých vlasů,
má po stříbrném kruhu v uších s obou stran,
nad hvězdy jasných nocí zrak jí plane v jasu.

Jdi, ty můj chmurný posle, rci, že mám ji rád,
že neseš srdce moje, však je pozná s plesem,
dceř bude Ylmera se na tě usmívat,
až dáš jí srdce rudé, nezachvělé děsem.

Já zmírám. Ze dvaceti ran uniká duch,
jsem hotov, pijte, vlci, krev mou rudou, žhavou;
mlád, usmavý, volný rek já sednu v bohů kruh
a v slunci opojím se věčnou jejich slávou!