Soumračnem věku/Refugium

Ten život příšerný! Stále má důkazy: marno!
ještě jsem nepřestal věřit… on chechtal se: marno.
Myšlenky… pohádky… Večer… kdes cvrčkové v jílu
zdlouhavých serenád ztrhanou zpívají píseň.

Všude ta nelidská prázdnota… Prokletý život!
Nenašed v přírodě, nenašed v člověku, zoufám:
příroda despota, - despota člověk, - Bůh despot!
O plač ty morálko! Nejsem již radosti schopen!

Paprskem slunečním podrážděn nad lidskou špínou,
s dravci i s babami zavírám příměří krotké.
Od živých odvrácen, k hrobům se obracím zděšen,
šíleně zatouživ po těch, jež nazval bych bratry.