Soucit zimy

Dva vedle sebe hroby ležely.
Z nich vysoký byl jeden, z drnu lem
vždy svěží měl a planul květů stem
a kropen býval každou neděli.

Ten druhý rozryt motyk ocelí,
bůh ví, zda hrobník věděl, kdo spí v něm,
tak pomalu se propadával v zem
a opuštěn byl, sám rok po celý…

Tu přišla zima, hřbitov byl tak tich,
a oba hroby bílý zavál sníh,
jen kříže čásť ven vyhlídala skrovná.

A mně, ač sterou polámala sněť,
se zima vlídnou, dobrou zdála teď,
že všecko stejně a tak tiše srovná.