Sníh

Sníh včera večer padal dlouho, a dnes ráno střechy se mi zjevily bledé až k obzoru, kde splývaly s nízkým nebem; z okna melancholicky vidím kolem jen sníh.

Sníh není-li pak vskutku pro mého ducha obrazem vzdálené přítelkyně? Tak vzpomínám na její čelo, její ramena a ňadra, její lůno i nohy, neboť ona celá byla bílá jako sníh.

Sníh je studený a přítelkyně, ledová přítelkyně, již darmo jsem chtěl zahřáti svým dechem a svým tělem celé chmurné hodiny, přítelkyně, která mi zmrazila duši, byla studená zrovna tak a snad i ještě více než sníh.

Sníh roztaje brzy, neboť trvá zrovna tak dlouho jako láska; vím to dobře, jenž nemám více své přítelkyně; jednoho dne mne opustila a nevím proč, vidění, které zmizelo a ztratilo se jako roztaje sníh.

Sníh, běda! co z něho zbude za hodinu, když slunce polední vystřílí své neuprosné paprsky a bude — vím to jistě — černým hustým blátem, rovným, vzpomínce blátivé a smutné, již chovám v hloubi své duše, žaluplné vzpomínce na tu, které jsem říkal »Sníh«!