Sloky (Shelley 1)

Dole spala chladná zem;
jiskřilo se chladné nebe výš’,
        ve ostrý vzduch
        zněl šeptavý ruch,
ze slují ledů, ze sněhu sem
dech noci, smrt jak v šeptu svém
    táh’ pod lunou mroucí blíž.

Keře černé po stranách,
nikde stopy travných řas
        neviděl zrak,
        na trn holý slét pták,
na trn, jenž mnohý kořen vztáh’
a paží svou v cesty rýhy sáh’,
    jež otevřel mráz.

Planul tvojich očí svit
v měsíci, jenž zvolna mřel,
        bludičky skok
        tak v líný sjel tok
prchavým leskem — tak byl luny třpyt
v žluť zbarvil vlas tvůj, kam se chyt’,
    když v nočním větru se chvěl.

Lunou, drahá, zbled’ ti ret;
ňadry zachvěl větru dech;
        Duch noci střás’
        tříšť rosy na tvůj drahý vlas
a ty jsi natažena klesla zpět,
s nahého nebe hořkých větrů let
    kdy chtěl, si k tobě leh’.