Serenáda (Corbière)

Kdybych byl sokol, v jeden shon
bych sletěl k tobě na balkon;
býk, vyrazil bych dveře,
upír, tě vyssál v šeře,
        ó vyssál!

Žalářník, závoru bych sňal,
myš, malou díru udělal
a vonný kdybych vánek,
tvůj v snu bych zrosil spánek,
        ó zrosil!

A kdybych byl tvůj zpovědník,
až na dno bych tvé duše vnik’,
dal tobě za poslání,
co srdce mé ti schrání,
        ó schrání!

Vyzáblý kdybych apoštol,
tu řek’ bych: Ukoj srdce bol,
milenci lásky chleba,
dej polibků co třeba,
        ó dej mu!

A kdybych žebravý byl mnich,
o srdéčko tvé žebral bych
pro Otce, Syna, Matku,
tož církev, na památku
        bych žebral!

Madonnou kdybych v brokátu,
hodil bych v lásky záchvatu
jen grošík, úsměv snivý,
za zpěv svůj zádumčivý
        bych hodil!

Kdybych byl starý sakristan,
rozžal bych svíce ze všech stran,
kropáčem zhas’ jich záři,
večerním po žaltáři
        ó shasil!

A oběšenec kdybych byl,
věř, vše bych nebi oplatil
a svoji po oprátce
bych, kotvo lásky, v krátce
        vlez’ k tobě!

A ženou kdybych byl, tu svou
bych holubičkou důvěrnou
tě zvolil, nechť by v noci
u dveří našich soci
        se bili.

A dueňou, jež v noční čas
tvůj rozčesává zlatý vlas,
a tebou, v noční době,
věř, otevřel bych sobě,
        ach, otevřel!