Rybáři zaplativ…

Rybáři zaplativ, jenž cestou svou šel dál,
já hroznou potvůrku do svojí dlaně vzal;
to pochmurý byl zjev, vln obyčejný tvor,
být větší, hydra byl, být menší a byl škvor.
Jak stín byl bez tvaru, jak Bůh bez jména byl,
svá ústa otvíral, z škeble své vystoupil,
by po mě sáhnout moh’, ba kousnouti mě chtěl;
Bůh v knize řádů svých se na něj rozpomněl,
on měl své místo mít, byť chmurné v tvorů sboru
a jak mne kousnout chtěl, my octnuli se v sporu,
zub jeho prsty mé, které se hlodu bály,
jen hledal, rybář však za okraj zašel skály;
jak zmizel, krab mne bod’, já soucitem jsa hnán
děl k němu: Ubohý, buď navždy požehnán!
A já ho odhodil do víru mořských vln,
by oceanu řek, jenž věčných hněvů pln,
jenž křtitelnicí jest, kam vždy se slunce vrací,
že člověk potvoře zlo vždycky dobrem splácí.