Rok na vsi/Duben/Hať to hrá!

Rok na vsi – Duben Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Na svatého Marka	Hať to hrá!	Zalikování

Údaje o textu
Titulek:	Hať to hrá!
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 200–204. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Anastázie.

Málo bývá po dědinách takových lidí jako Grňa — švec.

Na vychrtlém, zbědovaném těle seděla mu malinká, do šišata uhnětená hlava a z té šišaté hlavy čouhaly mu řídké, jak hřebíky do lebky zaražené vlasy. Kdesi až strašně hluboko uprostřed hlavy po stranách tupého, nepatrného nosu seděly mu dvě baziliščí, zeleně světélkující oči a kůže, kterou povleklé měl svoje kosti — ta nebyla ani lidské kůži podobná, ale popelavá, zvráskovatělá a porostlá řídkými chloupky, měla vzhled špatně vydělané, vylínalé kůže zvířecí. Ani nohy neměl jako jiný člověk. Od narození zmrzačené s chodidly dovnitř zvrácenými — ani to nohy nebyly, ale pahýly jen ztupělé a otlučené jako kořen starého smrku. Ale jaké to byly nohy, když běžely nebo lezly! Schopny neuvěřitelných výkonů, jezdily po stromech jako nožky veverky, a honil-li zajíce nebo hajný jeho pro podloženou smyčku, dovedl mrzák tak slavně utíkat, že by jej byl marně chytal hajných celý batalion.

Byla to nejškaredější a nejopovrženější bytost v celé Habrůvce.

Mohl být ševcem, řemeslníkem, kdyby k povolání tomu nebylo potřebí ještě něčeho jiného, než aby zaváněl smůlou a namočenou kůží. Nové obuvi snad ani nikdy nešil a nikdo by mu jí šít ani nedal. — — Hrabálek, chtěje lacino přijít k botám, jen jednou se zmýlil a přinesl Grňovi materiál už koupený a odměřený — „jen to dát dohromady“ — mínil sám, ale když si nato za týden přišel pro práci, nenesl s sebou ani bot ani materiálu. Boty dávno už se „rozmočily“ v židově kořalce. Pro ni žil a pro ni i trpěl, a kdyby jí nebylo, už dávno by se Grňovo tělo houpalo na některém z těch zbývajících hřebíků jeho baráku.

Ještě tak nejlíp se mu vedlo na jaře a v létě. Sbíral houby a nepohrdnul přitom ničím, co mu přišlo pod ruku. A pod rukou často se mu ocitla buď bažantí vejce, nějaké to „kůzlátko“ nebo mrtvola uškrcené zvěře; bral všechno „i s chlupy“. Šplhal na nejvyšší stromy, vybíral mladé vrány, sojky, straky, veverky — pekl je, smažil, vařil a jedl celé, jak byly, a snad jich ani nekuchal. Chytal slavíky, lindušky, kosy a prodával je „ptáčkařům“ v Dubňanech a Borové. Ve špinavém šátku i do Brna je nosil. Touto živností „obíral“ se vlastně nejraděj.

Za humny míval chaloupku.

Ta chaloupka!

Kuťa, barák, chajda, kutloch, pelech, díra, brloh, doupě říkali tomu lidé — jen Grňovi byla chaloupkou. Přilepená k zemi z jedné, krčila se pod vrbou ze strany druhé a přístup snad byl do ní ze všech stran. Bídně tak slepená, zatvrdlá v hlíně seděla tu jak hromádka neřádu a drdolkou své střechy vykukovala ven. Bez kuchyně, bez komůrky, bez síně — jen chlívek měla a ve chlívku jen jakousi památku něčeho, co tu kdysi bylo. Spával v něm někdy Grňa sám. V chaloupce jednu ze dvou jizbiček úzkých jak liščí doupě, s podlahami vymazanými hlínou, okénky zalepenými papírem — měl pronajatu svému „hoferovi“, starému Valcháři, dobíhajícímu stařeckými kroky života poslední cíl. Tak žili „odděleně“ — každý ve svém „křídle“ jako knížata.

A na tuto kuťu se Grňa už dvakrát oženil, na tuto kuťu vyvěřil po záložnách na tři sta padesát zlatých, na tutéž kuťu tři měsíce po druhé svatbě udělal i bankrot. Se vším všudy, i s tím verpánkem, na kterém plesnivěla smůla a vlhly staré zbytky kůží — i s tou postelí a peřinami prosáklými špínou, i truhlou, na které jedl a žena válela těsto.

Dvě ženy pojal Grňa.

První byla Polka. Sebral ji kdesi na vandře. Tloukl ji jako starou podešev, a přece Habrůvka nikdy neslyšela žalobného slova z jejích úst. Trpěla jako ovečka v trní, a když se jí kdo ptal, od čeho je tak podřená, na hlavě bolavá, proč jí oko zčernalo, zchromla ruka nebo noha — měkkou, šišlavou svou polštinou vždy to svedla buď na hrnec, nebo trám, nebo žebř a nikdy nepověděla, že jí to způsobil její muž. — Nuž, dotloukl ji, jak se dotlouká už polozdechlé dobytče. A jako rány, i tu smrt přijala tak oddaně, jak oddaně sloužila zpřísahanému svému muži.

Když Grňa byl už půl roku vdovcem, ovdověla také Hacalíčka číslo 154.

Bylo jednou z jara, když do Habrůvky najednou „přistěhoval“ se Hacalík a jeho rodina.

Nesl na zádech ranec, v náručí tříleté děvčátko a v prsou souchotiny. Za ním táhla se jeho žena také s rancem na zádech, s jedním dítětem na rukou, druhým v životě a také s úbytěmi v prsou.

Najali si koutek v Putnově chalupě a začali hospodařit. Domov svůj měli až kdesi v Kunovicích, v zemi hadrářů. Muž pískal po dědinách na píšťalu, snášel kosti a hadry a žena chodila „na sluníčko“, jak habrůvská děvčata přezděla nádeničině na panském.

Během léta z Kunovic přiběhl za nimi ještě jeden kluk. Byl ve službě a utekl pro „špatné jídlo“. Jak Habrůvku našel a jak těch šest mil Moravou proběhl, věděly jen ty třináctileté Jurkovy nohy.

Hacalík brzy vyhodil poslední kousek plic a odstěhoval se — ale už naposled — na habrůvský hřbitůvek.

Dobře bylo vdově v Habrůvce. Pomáhala jí hraběnka, pomáhala jí Frau Ebr i klášter…

Asi za měsíc po pohřbu muže svedl osud Hacalíčku nějak stranou ke Grňově chatě a mezi oběma došlo k následující rozprávce:

„No co, Grňo, ženit se nebudete?“

Grňa přešlápl na šmatlavých svých nožkách a zkoumavě zahleděl se na vdovu.

„Co be ne,“ vyndal dýmku z úst. „Brala bes?“

Vdova se zařehotala.

„No — co — — Já tovarech — ve chalupu — šikneme se k sobě. Hale — bít ne!“

Už ani nemluvili. Grňovi zasvítily oči, přešlápl jednou, přešlápl podruhé a byl rozhodnut. Nesl právě od pana fořta lesního králíka, zavázaného v šátku. Hodil šátek i s králíkem vdově do klína a řekl:

„Na, vem si teho králíka a hudělé dobró večeřu, hať vím, jak humíš vařit. Já k tobě přindu na besedu.“

„Tak přindite,“ brala Hacalíčka králičí mrtvolu a dodala: „Já dám zas na gořalku.“

A bylo po námluvách.

„A tyto potvore!“ zhrozila se celá Habrůvka a s opovržlivým úžasem na rtech nechtěla ani věřit, že by něco takového bylo možno.

A už tomu bylo tak.

Celá dědina dala si práci, aby ty dvě „ropuche“ od sebe dostala, ale „co Bůh spojil, člověk nerozlóčí“, říkala rozšafně Hacalíčka a krčila rameny.

„No hale, je ti teho třeba? Sama spěš se s děckama huživíš než s ňém! Co veděláš, spolkne jeho hrtán.“

„Hale má chalupu a já nic, leda děcka,“ namítla „nevěsta“. „Dež si jé nevezmu, tož mě můžó hóřadi co chvíla vehnat z Habrůvke a co já si ubohá počnu s dětima? Já z Habrůvke nepudu a nepudu — za živé svět nepudu. Mladá ešče su, tělesná taky su, tož co? Hužít světa taky se chce haji chudákovi — a tak — hať to hrá!“ dodala nevěsta a tak přitom šmikla sukněmi, že by toho žádná mladice nedovedla.

Pan farář zalomil rukama a politoval sebe i Habrůvku, když uslyšel, že Grňa si hrá na ženicha a Hacalíčka na nevěstu. Velmi se na ni rozhněval, když došla říkat o ohlášky.

„Co jen myslíte?!“ obrátil se k ní. „Dyť ještě nemáte muže ani měsíc pod zemí a už chcete zas před Boha! Co vám řekne? Což nevíte, co před sebe berete a koho si berete? První ženu ubil a vás sotva bude hladit.“

„No ja, velebné pane falářu, já bech nerada šla z Habrůvke. Má chalupu, já humím dělat a meslím si, dež dostane hodnó ženu, taky že bode hjinačí.“

Marná byla velebníčkova řeč. Celý život Grňův rozložil před ní v barvách nejošklivějších, pamatoval ji na děti, připomínal Boha, že ji chaloupka bude těšit jen do tří měsíců, protože je i s kousíčkem pole zadlužena a exekučně bude prodána — — ale to všechno nemělo dost síly, aby vdovu zadrželo na rozjetém jednou ženidle.

„Hať to hrál“ — byla konečná její odpověď.

A hrálo to.

Za vzteklého burácení aprílového větru, kdy v povětří s nimi snad i běsi sobáš slavili, šmatlal se před oltář boží Grňa švec a Hacalíčka, budoucí jeho manželka.

A po zdavkách byl oběd.

Jaký to byl bohatýrský kvas!

Od Dóbků měli udávenou hus, kdesi v Lipůvce lacino přišli k velikému kusu masa z krávy do nemoci upadlé, byli i svědci i hosté, byly koláče, byl i „truňk“ a jen toho Grňa litoval, že zavčas nepamatoval ke svatební hostině na pečínku psí. Kořalka tekla potokem — kdekdo výskal, rejdil a žil. — — Jen Habrůvka neměla ze svatby radosti žádné. Vždyť na krku zas měla o jednu velkou žebráckou rodinu víc.

Ale kdež si vzpomněli novomanželé na Habrůvku.

Jen když byli v ní a na věky svoji.

Hať to hrá!

A ženich šmatlavý s nevěstou tělesnou při harmonice pustili se do kola.

Sólo.

Hať to hrá!