Růžová Hanička

Kdys z jara u zdroje, jenž v kvítí
stem šedých křemenů si hrál,
blíž hlohu, který stříbrem svítí,
vln rej až k hlavě mé se vzpjal,
tu růžné přišlo dítě ke mně,
ó modrých očí luzný vděk!
„Jak daří se?“ mi dělo jemně
přes potok skočíc nazpátek.

Já viděl vodu dále spěti,
však obraz její v duši tkvěl,
žil odtud mojí ve paměti,
ji zřít, jí žehnat já jsem chtěl.
Já stih ji, mech kde bujel měkký
a tymian u našich noh,
však s kvítím mech Haničky vděky
tvář růžnou sotva předčít moh.

A v háji viděl jsem ji zase,
i v údolí a v houštině,
kdy bledý měsíc v zářném jase
se stápěl v mraků družině.
Ji zřím, jak v kloboučku svém stojí
a k nebi naše sliby jdou,
já uvítal ji v chatě svojí
a růžná Hanička je mou.