Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/XVIII

Vłastisłav na vojnu zapovědě,
o tej vem divně povědě.
Káza na vojnu všě psy vésti,
všě ptáky káza s sobú nésti,
aby je liudmi krmili,
když by Pražany všěcky zbili.
Mně, by skončěniu takému było býti,
i je sě počátkem chłubiti.
Ale Bóh, jenž chłúby neliúbí,
jeho chłúby brzo urubi.
Vzvěděv to Nekłan, počě sě báti,
i nesmě na vojnu vstáti.
Pozvav Styra, mužě udatného,
k radě čłověka múdrého,
s tiem počě sě kněz raditi,
kak by mohł Łučan bez boje zbýti,
řka: „Lépe jim jesť něco země ustúpiti,
než sě k nim tak zavražditi."
Styr tak kněziu otpovědě:
„Jáz to dávno dobřě vědě,
budem-li v tom hověti tobě,
učinímy škodu i hanbu sobě.
Jakž sú směli oni k nám sě zavražditi,
tiem právem my móžem svých přáteł mstíti."
Mohł by sě kněz domysliti,
že sě strašivému s udatným zło raditi.
Ž'by był na radu pojał neudatného,
radił by był jemu něco strašivého.
Ale Styr udatný udatně radieše,
kněziu ta rada nemiła bieše.
Vecě Styr: „Učiň mi tak veliký rov,
jenž by uzřěł veš Chýnov:
chciu sě rád s Łučany bíti,
a v tom boju chciu rád sníti."
Kněz mu rov vysoký sliúbi učiniti:
Styr za knězě u boj sliúbi vníti.
Znamenajte, kaký-tě był liud,
že nebył v nich nynějšieho liudu błud,
již netbajú, by česť u měšě była,
ž'by mu jedno dědina sě płodiła.
Ale oni o sbožiu nic netbajú,
jedno jmene dobrého a paměti věčné hledajú.