Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/XII

Potom dachu sě dievky na rozličné łsti,
pro něž mužie zbychu své cti.
Uzřěvšě, že na Vyšehradě jesť veliký hład,
za příměřím pozvachu jich na svój hrad.
Tu s nimi krásné panny vsadiechu,
jenž chytré řěči mnoho umiechu.
Ty diechu: „Jáz bych tvá ráda była,
by má tetka živa nebyła.
Chtěł-li by ty mě sobě jmieti,
musił by jiej život otjieti.
A to-ť sě móž dobřě státi,
chceš-li jie na tejto cěstě ždáti.
Jmá tú cěstú sama desáta jeti,
móžeš ju s jejie tovařiškami jieti."
Tak nebožátka přełúdiece,
zástavu jim zastaviece,
tiem činem mnoho dobrých zbichu,
tak mocnějších nepřáteł zbychu.
Pak jedna jednomu skutky zjevováše.
velikú mu vieru sliubováše,
řkúc: „Mrzí-ť mě v tom přiebytku býti;
chceš-li mój muž miłý býti,
chciu ti jáz Děvín zraditi."
I je sě jeho učiti,
kak jesť jim k tomu přijíti.
Když to kněz Přemysł vzvědě,
tako jim všěm otpovědě:
„Raziu vem, neroďte jim věřiti;
věřte mi, ež vy chtie tiem činem zbíti."
Mužie nerodichu j'mu v tom uvěřiti,
podle dievčie rady chtiechu v hrad jíti.
A když juž v onen hrad vnidú,
tu na ně dievky vynidú:
přěkotem je všěcky zbichu,
i jednoho neživichu.