Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/LV

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: LV.
Podtitulek: Rozpory Bořivoje II. a Svatopluka.
Autor: neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj: Archive.org
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha, Matice česká 1877. s. 94 - 96.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Bořivoj II., Svatopluk Olomoucký

Zeměné posłachu po knězě Bořivoje moravského,
po strýcě bratra knězě českého.
Toho sobě knězem zvolichu,
na kniežecí stolec jej vsadichu.
Svatopłuk, bratr jeho, tehdy mu nepřietel bieše,
pro to bratru kněžstva českého nepřějieše.
Pro to Svatopłuk své věrné po Čechách rozesła,
zvłásti Budivoje, chytrého posła.
Ten sě moravským zběhem činieše,
českým pánóm tak młuvieše:
„Jáz Svatopłukovi nechciu słúžiti,
však pravdu mušiu młuviti.
Knězě nevědě věrnějšieho,
ani kde čiuju ščedřějšieho.
Nemóže nice zachovati;
pro to-ť mé mrzí, že, což jmá, to všě musí preč dáti.
Ale svým zemanóm přezří všěho,
proto nechciu býti čłověk jeho!“
Vršovici, když to usłyšěchu,
v svej radě tako řěčechu:
„Svatopłuk — to naše doba,
neb bohatá vdova bude chudá roba.
Tomu nám jesť kněžstva pomáhati!
Budem o něm nic netbati,
budem s ním jako s dietětem jhráti
a ot něho dědiny jako o pni hlívy bráti.“
Moravěné jechu se Vršovicóv dařiti
a velikých sliubóv jim činiti.
Tak Moravěné je i namłuvichu,
že Vršovici Bořivoje z země vypudichu,
Svatopłuka knězem učinichu,
a to přěd ciesařem osvědčichu.
Ach, łakomstvo hubené!
Jsa vniutř złé, proč si s vrchu zruzené?
Že pokážeš máło sładkého,
i dáš za to mnoho hořkého!
Že jmajúce knězě dobrého,
pro małý vzatek vyvrhše jej, i vzěste ltého!
Tomu Vršovici uvěříte,
když bradaticiu nad svú hłavú uzříte!
Právě sě jim jako žabám stało,
že sě jim nepodobno zdáło,
že za král pně jmiechu,
a přěd ním všě žáby křěhtati smiechu.
Věčšie sě žáby tehdy ctnějšími mniechu,
ty mezi sobú řěč takto młuviechu:
„Budú-li sě menšie koho báti,
musie nás ctnějších u příhodách hledati.“
Tak věčšie menším sě na škodu poradichu,
svým králem čápa učinichu.
Čáp, jsa králem, o jich radě počě netbati,
i je sě věčších prvé vybierati.
Małá za velikú sě kryjieše,
čáp, małé netbaje, věčšiu pohltieše.
Když věčšie juž řiedky biechu,
menšie sě jim smějiechu,
řkúc: „Vy na našiu škodu krále dobyste,
a pro svú złob síły zbyste.“
Tehdy jim veliká otpovědě:
„Nesmějte sě! Jáz to dobřě vědě,
že pozvał jesť král na hody svého děda.
Bude-ť i małým i velikým do čas běda:
až sě sbéře králóv rod, budú-ť ny jiesti.“
Pro to słovo nesmě i jedna kału miesti.
„Posłúchajte słova mého!
Błázn svým hledá ciuzieho złého.
Bychom były pně za král jměły,
toho złého bychom netrpěły.
Ač co kdy chciu máło podřiemati,
o črveném nosu bude mi sě kołotati.
Jdětež ote mne preč, viły,
bude-ť mnieti král, bychom o jeho nosu młuviły.“
Podlé této kázni Vršovicóm sě stało,
jehož sě jim nikdy nezdáło.