Blahé zlaté mládí/1884/Pták, který mluví/Nový život

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pták, který mluví
Autor: František Hrnčíř
Zdroj: Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 11–14.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Druhého dne z rána, když hosté byli posnídali, požádal pan lesní, aby jej Janský navštívil v jeho pokoji.

Pan Janský přišel.

„Jak se vám budu moci odsloužiti, šlechetný pane?“ řekl, když jej pan lesní srdečně přivítal. „Nemám ničeho! Ba ani slov se mi nedostává, abych vám projevil své díky!“

„Zanechte toho, milý příteli!“ řekl pan Březina. „Nežádám za to díků. Co jsem učinil, to kázala mi povinnosť moje jako křesťana. Chci s vámi o něčem jiném promluviti. Jste šťasten v nynějším svém povolání? Mluvte se mnou upřímně!“

„Oh, pane!“ řekl Janský stísněným hlasem. „Já šťasten! Býval jsem šťastným, dokud byla moje žena živa. Měli jsme obchod. Dařilo se nám dobře. Byli jsme úplně spokojeni. Štěstí naše bylo ještě větší, když se nám narodila Julinka. Tu však žena moje počala postonávati. Dlouhá a trapná její nemoc přiváděla mě v zoufalství. Konečně zemřela. Co jsem měl dělati? Hospodářství šlo pozpátku. I obchod se mi nedařil. Přišel jsem o mnoho peněz. Nezbylo mi nic, než dceruška moje, papoušek a několik zlatých na hotovosti. Vyhledával jsem rozmanité služby, pokoušel se o to i ono, ale nic se mi nechtělo dařiti. Byl bych často býval přijat do pěkné služby, ale každý se ohlížel na mou dcerušku. Chtěli, abych ji dal někomu do opatrování. Nežli však byl bych se o jediné dítě své, o jediné své štěstí samovolně připravil, nepřijal jsem ničeho. Konečně nezbývalo mi nic jiného, než zakoupiti za zbytek peněz některé maličkosti, lacinější zboží a hračky. Zkrátka, stal jsem se cestujícím kramářem, podomním obchodníkem. Dařilo se mi zase trochu lépe. Papoušek pomáhal nám živiti se. Svou divnou podobou a svou řečí vábil k mému krámku lidi. Prodal jsem pokaždé s užitkem. Mohl jsem si konečně koupiti vůz a koně a rozšířiti obchod. Mám také několik set zlatých zahospodařených. Dosud ovšem nemohu pomýšleti na zřízení samostatného obchodu, zvláště nyní, kdy přišel jsem o svého koně. — Můžete si pomysliti, pane lesní, jak mi asi bylo, zvláště s počátku. Já, bývalý obchodník a vážený muž — potulným kramářem! Ale láska k mému dítěti mě sílila. Dosud však jsem nezvykl na těžký a bídný tento život.“

„Rád věřím!“ řekl pan Březina. „Viděl jsem to na vás hned včera, že jste zvyklým na slušnější život, nežli poskytnouti může nejistá vaše živnosť. Hned včera mi něco připadlo. Vidím, že jste muž šlechetný a poctivý. Na panství zdejším uprázdnilo se místo hajného. Nechtěl byste ho přijati?“

„Oh, pane!“ zvolal pan Janský se slzami v očích, chopil ruku lesního a chtěl ji políbiti. Ten však tomu nepřipustil.

„Vidím, že souhlasíte. Těší mě to. Nemyslete však, že vám činím nějakou zvláštní milosť. Služba je těžká a plat za ni je skrovný.“

„Konečně tedy najdu klid a mír! Ach, pane lesní, kterak mám se vám poděkovati? Ani ne tak za sebe, jako za své dítě. Bůh vám to odplať!“

„Budete míti svůj domek!“ pokračoval lesní. „Pohleďte, jest odtud asi čtvrť hodiny.“ A vedl Janského k oknu, odkud bylo dobře viděti hájovnu.

Bylo překrásné zimní jitro. Na holých stromech třpytila se jinovatka. Nebe bylo čisté, a slunce dštilo ohnivý déšť zlatých paprsků na červenou stříšku hájovny. Byl to roztomilý domek, na polo ukryt mezi dvěma řadama lip, které v létě dávaly příjemný chlad a rozkošnou vůni z medonosných listův i léčivých svých květů.

Janský se zanícením hleděl na krásnou krajinu i na útulný domek, nový svůj domov. S vřelou vděčností chopil ruku lesního a tiskl ji dlouho ku svému srdci.

Pak mluvili ještě dále o nové službě.

Děti se byly zatím probudily. Jak se zaradovaly, když jim maminka vypravovala, že Janský i s Julinkou a podivným ptákem zůstanou jim na vždy na blízku. Zvláště Klárka měla z toho radosť. Těšila se, že bude míti přítelkyni, s níž bude si moci hráti a se baviti. —

Pan Březina dal domek nového hajného uvnitř upraviti a nábytkem opatřiti. Za několik dní stěhoval se tam pan Janský. Zboží své prodal v městě obchodníkům. Papouškovi se však s nimi jíti nechtělo. Měl zatím obydlí své v pokoji, kde bydleli ten čas Janský s Julií. Mohl svobodně po pokoji se proháněti. Děti lesního byly u něho celý den. Zvykly si na něj velice. Vzpomínaly se smutkem, jak těžce budou se s ním loučiti.

Pan Janský v novém příbytku přemýšlel, jakou by měl udělati všem radosť. Když pak viděl lásku dětí ku podivnému ptákovi, umínil si, že jim ho nechá. Došel tedy k panu lesnímu a nabídl mu ho pro jeho děti.