Psi Lazarovi

          »Ale i psi lízali rány Jeho.«
                Lukáš XVI.

Před domem bohatce, jenž dýše pýchou,
znak zhýralosti nad portálem nosí,
Ty hlavu, skláníš, trpící a tichou
a rty Tvé marně o soucit kol prosí.

Když poháry se drahocenné tříští
a večeřadlo plane nocí skvěle,
Ty zíráš jak hnis s krví z ran Tvých prýští,
jak ohyzdný hmyz hýří na Tvém těle.

Ó, Lazare, v tom bídném skonu žití
jen anděl smrti přijde sejmout tíže
a místo lidi soucit s Tebou cítí
ta smečka psů, jež rány Tvoje líže.

Tak zřel Tě Kristus ve svém svatém vzdoru
a hlavou genia tu táhlo chvění:
v tom pudu soucitném těch němých tvoru
zřel boháčů všech strašné odsouzení.

A kletba poprvé se chvěla rety jeho
i bolest lidstva hřímala v ní spolu:
»Buď zničena moc světa zhýralého
a očistěna svatá velkost bolu!«

Kde pýcha hýří, víno rozlévá se
ať anděl jde, jenž soudy boží tají,
ať mluví bouří, mluví v tiché kráse,
ať sám bůh přijde, jeho nepoznají....

- - - - -

Teď chápu, Kriste, hněv Tvůj hrozný, divý,
hněv bytostí, jež noha podlých hněte,
v něm mstitel povstal velký, spravedlivý
a zahřměl: »Zlořečení, odejděte,

v tmy zevnitřní, kde pláč se mísí s trýzní,
vy prokletí i s zhýralostmi svými,
vy bez soucitu s druha hladem, žízní —
psi nad vás věru byli lidštějšími!«