Psáno na tabuli okna Flamského

Ve starých městech rád mám zvonků nápěv hravý.
Ctná země, střežící svých otců dávné mravy.
Ó Flamsko, sever kde se zimomřivý zhřívá
na slunci kastillském a s jihem v souzvuk splývá,
hra tvoje zvonková když začne z nenadání,
mně zdá se, španělská že tanečnice sklání
se s výšin oblohy, zří z okna mračen smělá,
kde bránu vzduchovou si rázem otevřela,
jde tančíc na střechy, jež spí, na vížek hrot,
stříbrnou zástěru, jež plna sladkých not,
otvírá, probouzí vše omrzelé spáče,
a krůčky drobnými jak čilé ptáče skáče,
se chví jak v terči šíp, doznívá pomalu,
po schodech pružných jde vzdušného křišťálu,
a jako splašená tancujíc s nebe skočí.
až duch, ten hlídač, jenž je s uší stkán i s očí,
jak ona přichází, jde, vrací se a houpá,
naslouchá, po stupních jak její nožka stoupá.