První slza

Hlas hrozby Páně zazněl mladým světem:
hle, z ráje Adam prchá — k zemi zírá,
při něm jde družka vnadná krásy květem,
o silné jeho rámě se podpírá.

Hle, na ně padla ruky Boží tíže!
Jich viny vědomí se pojí k ráně,
tíž kletby Boží k zemi paty víže —
ves obzor kryje mrak — mrak hněvu Páně!

Jimť na vždy zavřen ráj; v pouť nekonečnou
jdou bez naděje, berly nevadnoucí,
neb v hněvu svém jim život s strastí věčnou
sám věštil Bůh — vždy pravý — všemohoucí.

Poslez dí člověk mukou vzbouřen k Bohu:
»Nech, Pane, dost již býti Svého hněvu!
Jeť těžší, než já, silný, snésti mohu —
viz slabou druž, jak vzdychá za úlevu!

O slituj se neb, kdyžs vzal dary jiné,
též vezmi zpět dar života — mně marný!
Nač strom bez listí, bez plodu? — Ať zhyne,
jak ráj mi minul, jak sen blahodárný!

Nech zmizím bez památky z řady tvorů
přimíšen k zemi nesvědomé, chladné!« 
Tak prosí — dupe zem — tak zuří v zdoru,
až ve mdlobách před tváří Boží padne.

I zželelo se Bohu jeho syna,
an zde unývá zpurném ve zoufání:
»Jeť soudcem pravým souzena tvá vina —
než já, Bůh tvůj, přidám ti slitování.

Aj vidím číši muk tvých překynouti,
já stišnou krůpěj úlevy v ni hodím.
Soud nezměnný! jdi dále v poušť své pouti,
hle, rosou útěchy v ni růže zplodím!«

I vztáhne nad ně rámě Všemohoucí:
aj v tom tu v nich i kol nich mír se stane;
v hruď vlívá se cit jakýs tiše vroucí,
jich oko v nové jemné záři vzplane.

Tu outlá choť se muži v náruč skloní —
zabudnou ráj! V srdciť jim tak volně!
V tom první slza s očí se jim roní —
a v slzách kochají se sladkobolně!

Tak nejprv slza počátek svůj měla;
dar slzy Bůh víc lidem nevzal zpátky:
nad démant drahá i nad perlu skvělá,
námť výplatou z muk — šperkem v plesu svátky.

Ta ve zbouřeném srdci mír uhostí
ta lednou jeho kůru tiše staje —
ta v ranách jeho naděje květ rostí,
ta náhradou nám za ztracení ráje!

(V Lumíru, 1858.)