Prokletí

Ať bloudí bez klidu již schýlen v zem, ač mlád,
na poušti bez konce, kde začne slunce plát,
            jak na obzor se vznese,
ať prchá nocí dál štván jako černý vrah,
ať, kam se obrátí, za sebou slyší v tmách
            krok cizí, ať se třese!

Po hladkých ledovcích jak ostří širočiny
ať klouže, padá hloub a padá ve skal klíny,
            se nehty chytá o jich štít,
ať za jiného jat, živ do kola je vpleten
ať řve: „Jsem nevinen!“ pak celý krví zhněten
            on budiž na kříž vbit!

Ať prostovlasý tam a s modrým visí rtem,
ať lysou kostru, smrt zří s šklebným úsměvem,
            jak stále blíže k němu leze,
ať jeho mrtvola dál žije, trpí zas,
ať cítí smrti hlod a rvaní v každý čas,
            kdy její zub se po něm sveze!

Ať nežije pak víc a není ani duší,
ať nahé tělo mu žár slunce — žhne a suší,
            ať déšť jej omývá!
Ať probudí se zas noc každou v mlhy kouři,
ať slintá nadarmo, pod spáry ptáků v bouři
            se hrůzou zachvívá!