Povídky malostranské/Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno

Povídky malostranské Jan Neruda
Svatováclavská mše	Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno	Psáno o letošních Dušičkách

Údaje o textu
Titulek:	Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	literatura.rychnovsky.cz Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, mělo být Rakousko rozbořeno, takž bylo usnešeno v „spolku pistolovém“. Nevím už ani, čím se tenkráte Rakousko provinilo, ale nepochybuju ani dost málo, že rozhodnuto tak po úvaze hluboké. Nebylo více pomoci, věc usnešena, odpřisáhnuta a provedení svěřeno osvědčeným rukám Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého, Prokůpka a Mikuláše z Husi, totiž mně, pak Rumpálovic Josefovi, synu to uzenářovu, Frantíku Mastnému, synu ševcovu, a Antonínu Hochmanovi, tomu, jenž byl odněkud od Rakovníka a studoval za peníze svého bratra sedláka. Uvedená příjmena historická nebyla udělena snad hříčkou náhody, nýbrž zcela po zásluze. Já byl Žižkou, neboť jsem byl ze všech nejčernější, mluvil jsem nejrázněji a hned do první schůze našeho spolku (odbývala se na půdě u Rumpálů) byl jsem se dostavil s černou páskou přes levé oko, což vzbudilo všeobecnou senzaci. Tu černou pásku musil jsem pak ve všech schůzích mít; nebylo to příliš příjemno, ale nedalo se ovšem nic dělat. Ostatní měli na svá příjmena nároky rovněž rozhodné.

Věc byla připravena s obezřetností přímo úžasnou. Po celý rok užívali jsme každý vycházky ku společnému cvičení se v házení prakem. Výtečný materiál na praky dodával Mastný-Prokůpek, a na sto kroků trefili jsme každou stromovou peň, když byla jen s muže suna. Tím jsme se ovšem neobmezili. Po celý rok skládali jsme každý krejcar, ať už poctivě či nepoctivě nabytý, do společné „kasy pistolové“, odkudž také jmeno spolku. Výtěžek obnášel nakonec celých jedenácte zlatých. Za pět zlatých koupili jsme před týdnem na Příkopech bambitku „lutišské práce“, jak byl prodavač řekl. Dívali jsme se po celé schůze, jež se nyní za nastalých prázdnin odbývaly denně, na svou bambitku, šla z ruky do ruky, a každý z nás potvrzoval, že je to pravá lutišská práce. Nevystřelili jsme z ní posud arci ani jednou, za prvé proto, že jsme neměli prachu, a za druhé, že posud trval prohlášený stav výminečný a my se musili tedy mít na pozoru. My vůbec byli jsme velmi bedliví, abychom se neprozradili, proto také nepřibrali jsme pranikoho více do svého spolku, byli jsme v něm jen my čtyři „principisté“, ale to jsme věděli, že je nás dost. Také jsme za zbývajících šest zlatých mohli koupit bambitku ještě jednu a tím svou armaturu zrovna zdvojnásobit, ale my sumu tu určili na prach, o kterémž jsme neměli zcela jasný pojem, mnoho-li stojí. Na plán, jejž jsme měli, stačila jedna bambitka úplně. Měli jsme ovšem ještě něco spolkového, porculánovou dýmku, z níž kouříval při tajných schůzích Prokůpek ve jmenu nás všech; byla to pěkná a významná dýmka s namalovaným kalichem, cepem a sudlicí, ale pro dnešek nekladli jsme na ni žádné zvláštní váhy. Také jsme měli svůj zvláštní elektrický stroj. Zhotovil nám jej bratr Prokopa Holého, zámečnický tovaryš, ze starého dvougrošáku, ale stroj se neosvědčil. Nechali jsme jej doma.

Předkládám zde náš plán, aby se mu mohl každý obdivovat. Hlavní účel: rozbořit Rakousko. Přední nutnost: zmocnit se Prahy. Nutný prostředek: dobýt citadely belvedérské, na výběžku Mariánských hradeb, odkud jsme pány Prahy a kde nemůžeme dle našeho náhledu být odnikud bombardováni. Vypočtené podrobnosti: citadela bude přepadena zrovna v čas polední. Povážíme-li, že při přepadání rozličných tvrzí panuje od nepamětných časův úzus vykonat to vždy o půlnoci, že ale právě proto o půlnoci jsou stráže nejspíš vždy nejbdělejší, musíme přiznat, že úmysl náš byl zrozen zrovna z chytrosti ďábelské. Citadela byla v té době střežena jen nečetně, šesti až osmi vojáky. Jeden z nich stál na stráži hned u železných, do nádvoří vedoucích vrat; vrata byla vždy pootevřena a viděli jsme, jak voják tam pohodlně přechází. Druhý procházel se po straně pražské, kde stálo několik děl. Jakoby nic přiblížíme se ku vratům, my čtyři a ještě někdo — hned se uvidí kdo —‚ vrhnem se na stráž, skolíme ji, vezmeme jí pušku, dvakrát bouchnem praky do oken strážnice, vrazíme dovnitř na povalující se strážníky, skolíme je a vezmem jim pušky. Zbývá druhá stráž. Ta se nejspíš vzdá, svážem ji a vezmem jí pušku. Nechce-li se vzdát, je to její věc, my ji skolíme. Nato hned zavezem jedno dělo ke vratům, zapálíme smolný věnec, který tam na bidle trčí, a budem z hradeb křičet na Pražany, že je revoluce. Teď přijde vojsko, to se rozumí. Ale nemůže přes zeď na nás, a my každý okamžik náhle otevřem vrata, vystřelíme mezi ně z děla a honem zase vrata zavřem. Skolíme první došlé vojáky, ostatní posádka se asi vzdá, protože už bude revolucí odevšad ohrožena, a nevzdá-li se, je to její věc. My vyrazíme ven, spojíme se s Pražany, a první, co uděláme, bude, že osvobodíme všecky na Hradčanech ještě úpící politické vězně. Ostatek už je tak přirozený, jako když žito roste. První velkou vítěznou bitvu svedem u Německého Brodu, zalákáme armádu tam. Druhou svedem na Moravském poli — zrovna na Moravském poli, duch Přemysla Otakara volal za pomstu. Pak dobudem Vídně a rozboříme Rakousko. Při tom nám budou pomáhat už Maďaři. A pak skolíme Maďary. Obdivuhodné!

Velmi důležitou úlohu na samém začátku krvavého toho dramatu měla hrát osoba ta pátá. Nevěděla o tom praničeho a neměla ničeho zvědět, až v okamžiku nejposlednějším. Byl to hokynář Pohorák. Byl odněkud od Jenče za Bílou Horou a dojížděl s vozíkem a velkým svým tažným psem třikráte týdně do Prahy se zabitými kuřaty a holuby. Na něho poukázal vojevůdce Rumpál-Prokop Holý, když se jednalo o věc velkou, totiž o opatření prachu. Prachu sobě opatřit byla věc tenkráte náramně těžká, kupci směli ho odprodávat jen na prokázané úřadní dovolení, a Prokop Holý, u jehož rodičů kupoval Pohorák vždy uzeninu, nám sdělil, že kupuje tento v Praze vždy také prach pro jenečského kupce. Zeptal se ho, zdali by nechtěl nakoupit prachu také jemu za dobré mimotní zaplacení, a Pohorák svolil. Dne 19. srpna odevzdáno Pohorákovi Prokopem Holým celých šest zlatých, z nichž dva zlaté byly královskou odměnou a čtyry určeny na prach. Následujíciho dne slíbil, že sobě s prodejem zboží svého i s koupí pospíší, že pak s vozíkem svým místo k Strahovské bráně pojede Bruskou a tam že Prokopovi Holému prach odevzdá. Teď teprv se doví, že je nás tu celá síla, vypřáhne bílého svého psa z vozíku, nechá vozík stát na silnici a přidá se k nám. Že se přidá, nebylo pražádné pochybnosti, vždyť dostal dva zlaté, a pak ta čest! Něco z něho uděláme pak na všechen způsob, tím může být jist. Mimoto nám sdělil Prokop Holý, že Pohorák vypravoval vloni po svatodušních svátcích, jak venku v polích strhl husara z koně.

„Za Bílou Horou jsou nejsilnější lidé v Čechách,“ prál Prokop Holý.

„A to jde až za Rakovník,“ mínil Mikuláš z Husi a máchnul mohutnou svou pěstí do vzduchu.

Abych tak řekl, mně byla součinnost Pohorákova věcí zcela příjemnou. A vsadil bych se, že u ostatních vojevůdců děla se as reflexe zcela podobná. Jednalo se totiž při našem plánu, jak svrchu obšírně sděleno, nejprv o tu stráž u vrat. A tu byla jedna věc, která se byla zběhla teprv před málo měsíci a jejíž stopa zajisté byla podnes na dně duše každého z nás. Hráli jsme si tenkráte my čtyři — a bylo nás o něco víc než čtyři — v hradebních příkopech míčem. „Velký pasák“ jmenovala se vojenská hra naše a váleno semotamo po několik hodin. Měli jsme překrásný míč gumový, jistěže za dva dvacetníky. Hráli jsme výtečně, neboť kolemjdoucí granátník se zastavil, aby se nám obdivoval. Stál tu dlouho, ano pak se posadil i do drnu, aby se mohl obdivovat pohodlněji. Náhle se stalo, že míč se kutálel srovna kolem něho, granátník se natáhl líně, až se na břich převalil, a zachytil jej. Pomalu pak vstával — to vstávání jeho nemělo žádného konce — a my očekávali, kam asi mohutná jeho pravice míčem mrští. Ale mohutná jeho pravice vstrčila míč pohodlně do kapsy a mohutné jeho tělo hrabalo se líně po úbočí vzhůru. Obklopili jsme granátníka, prosili, řičeli, hrozili — rezultát byl, že dostal Prokop Holý pohlavek a Mikuláš z Husi také jeden. Pak jsme metali kamení, ale granátník se rozběhl po nás, a spravedlivá historie musí zaznamenat, že jsme utekli všichni.

„Víte, my udělali zcela dobře, že jsme ho neseprali,“ vykládal pak Jan Žižka z Trocnova. „Víte, co chceme, a kdoví co by se bylo stalo! Když je spiknutí, nevi se nikdy, co se může stát, já to znám! Já už jsem se celý třás — chtěl jsem chlapa chytit — ale myslil jsem si: Počkej jen!“ Jasný výklad ten byl všeobecně přijat s vděčností, a každý potvrzoval, že už se celý třás a sotva se držel.

V prvních dnech srpna, když se jednalo již o nejsubtilnější podrobnosti plánu, ptal jsem se náhle: „Kouše Pohorákův pes?“

„Kouše,“ potvrzoval Prokop Holý; „včera utrh pernikářovic děvečce sukni.“

To bylo velmi důležito, že Pohorákův pes kouše.

* * *

Nastalo jitro památného dne. Neomylná kronika nebes zaznamenala si je co jitro pondělní.

Viděl jsem je lehýnce se šeřit, pak popelavě šedivět, pak se poznenáhla světlit, vždy jasnějšího světla přibírat — vše to v dobách nesmírně dlouhých. A přec celá duše prahla podivným způsobem touhou, aby se ani nešeřilo, ani nesvětlilo a příroda skočila přes ten jeden jedinký den. Očekával jsem, že se cos podobného najisto státi musí, modlil jsem se, modlil, a duše má, přiznám se, mřela tesknotou.

Nespal jsem po celou noc. Jen někdy, mžikem přelítla zimničná dřímota, hned nato jsem ale sebou zas na horkém loži mrštil, a měl jsem co dělat, abych hlasitě nezaúpěl.

„Copak je ti — ty vzdycháš?“ ptala se několikrát matka.

Tvářil jsem se, jako bych spal.

Pak matka vstala, rozsvítila a přistoupila ke mně. Měl jsem oči zavřeny. Položila dlaň na mé čelo. „Ten hoch pálí jako oheň. Muži, pojď sem, jemu něco je.“

„Nech ho,“ mínil otec, „někde se včera vztekal. Čerti jimi šijou — ale tyhlety spolky musí přestat, pořád jsou s Frackem, Josefem a s tím rakovnickým pohromadě —“

„Vždyť víš, že se spolu učí, jde jim to líp.“

Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak.

Že bych já sám měl strach, nemohl jsem připustit za žádnou cenu. Přec jsem si myslil, a znělo to jako těžká žaloba na osud, proč asi zrovna mně přidělen ten úkol děsný. Rozboření Rakouska zdálo se mně pojednou býti kalichem plným‚ nevýslovné hořkosti. Byl bych se rád modlil: „Pane, odejmi kalich ten ode mne!“, ale cítil jsem, že není už zbytí, a vrchol slávy byl mně pojednou vrcholem Golgaty. Přísaha však vázala.

V deset hodin jsme měli být na místě, v jedenáct měl přijet Pohorák; o půl jedné měla se provést akce.

Vyšel jsem v devět z domu.

Příjemný letní vánek osvěžoval skráně. Modré nebe se usmívalo jako Márinka, sestřička Prokopa Holého, když vyzývala k nějakému čtveráctví. Mimochodem řečeno, byla Márinka mou láskou. Vzpomněl jsem si na ni, na úctu, jako jevila vždy k hrdinné povaze mé, a pojednou mně bylo snáz‚ a snáz, prsa se vypínala a duše rostla.

Stal se kouzelný obrat, než jsem dostihl Jeleních příkopů, přistihl jsem se dvakráte, že jsem si byl poskočil na jedné noze.

Rozpomínal jsem se, je-li vše v pořádku. Bylo ve vzorném. Dva praky kryly se v mé kapse. V druhé kapse se kryla černá páska na oko. Pod ramenem nesl jsem školskou knihu, kvůli válečné lsti. Kráčel jsem po Mariánských hradbách kolem cvičících se vojenských oddílů a nezachvěl jsem se ani. Věděl jsem, ty že do té doby budou dávno ve svých kasárnách zpět.

Bylo času dost, obešel jsem tedy celou válečnou pozici. Prošel jsem Chotkovy sady, kde — stále poblíž silnice vedoucí již dolů — zaujmouti měl místo Mikuláš z Husi. Pohlédl jsem dolů do Brusky, kde měl stát Prokůpek, vyčkávající Pohoráka, aby pak, nadběhnuv mu strmým úvozem, dal nám rychle zprávu. Vystoupil jsem až k citadelce a přešel odtud valy k Bruské bráně. Když jsem byl u citadely, tlouklo mi srdce, když jsem se od ní vzdálil, zase přestalo. Valy od citadely k Bruské bráně tvoří dvě vybíhající bastióny. První z nich je cele vyvýšena a má nahoře v okruhu svém drobnou planinku; v té byl uprostřed tenkráte malý rybníček se zděnou obrubou, hustým rákosím a křovinami kolem — rejdiště mnohých našich radovánek. Pod jedním tím keřem měli jsme schovánu pěknou hromadu liberních oblázků pro praky. Okruh druhé bastióny tvoří údolí hlubší. Dnes v tom zářezu stojí kavárna Panoráma, tenkrát bylo místo pokryto hustým křovím. O několik kroků dál je Bruská brána — stanoviště moje co vrchního vojevůdce.

Usedl jsem na lávku nad branou a otevřel knihu. Lehýnké chvění probíhalo mi tělem, někdy šournul po zádech mrazík, ale myslím, že to nebyl strach. Bylo mně vcelku dosti dobře. Mnoho‚ k tomu přispělo, že jsem nebyl spatřil ani jediného spolubojovníka. Měl jsem je v příjemném podezření, že dostali strach a nepřijdou. Pořád mne srdce nutkalo, abych se vůči tomu hrdě vypnul, abych se cítil, — ale mysl zas pověrčivě zrazovala, že bych je tím snad přivolal, a nevypnul jsem se.

Bubny a trubky zněly střídavě na cvičištích mariánském a belvedérském. Lidé a vozy pode mnou vycházeli a vcházeli do brány. Zpočátku jsem si jich nevšímal, pak začala pověra také zde svou hru. Uhne-li se ten zde na konci můstku směrem k Bubenči, bude s námi zle — — uhne-li se vlevo k Podbabě, bude dobře. — Jeden — tři — čtyři — pět — všechno jde k Bubenči — trouby teď od Belvedéru znějí jako k útoku — vyskočil jsem.

Vtom ze svatovítské věže zazněla desátá. Ohlédnu se a vidím, jak alejemi cape Mikuláš z Husi ku svému stanovišti. Šlechetné, odvážné srdce — udatný bojovník — i prázdniny obětoval velké věci, mohl být u bratra doma už po čtrnáct dní — — ale cítil jsem, že je mi trochu na závadu, že ho vidím. Musil jsem tedy nyní na vojenskou obchůzku, dle povinnosti své. Šel jsem, drže otevřenou knihu před sebou, pomalu baštami. Nikde zde nahoře procházejícího se člověka.

Došel jsem rybníčku. Zde ležel v trávě Prokop Holý. Jak jsem ho spatřil, začal jsem dělat dlouhé, pádné kroky, jako by těžká, obrněná noha duněla po vozové hradbě.

Prokop Holý držel také knihu v ruce a díval se na mne. Oči jeho byly červeny.

„Všechno v pořádku?“

„Všechno.“

„Máš?“

„Mám!“ — Totiž že má bambitku, jemu svěřenou.

Mrknul jsem po křoví, pod nímž ležely naše oblázky. Prokop Holý mrknul taky a patrně se hleděl přitom trochu pousmát, ale nepovedlo se mu to. Vtom vyšel z citadely voják s konví v ruce, oděný v halenu a pohodlnou čepici. Stálý to tam sluha. Na toho jsme byli v rozpočtu svém zcela zapomněli — no, o jednoho víc! Přicházel pomalu blíž, a když byl zrovna u nás, postavil konev na zem. V nás obou hrklo jako v hodinách.

„Mladí pánové, nemají nějaký cigárko?“

„Nemáme, my —“‚ ale nedopověděl jsem, vždyť jsem přec nemohl říci, že mimo Prokůpka z nás ještě žádný nekouří!

„Ale dva krejcary jistě mají, dají mi je na báček! Já jsem tu už od loňské reberie“ — nové, silnější hrknutí, pravá elektrická rána — „a každý den mně tu dávají pánové na báček.“

Vyndal jsem dva krejcary a podal mu je třesoucí rukou. Voják si hvízdnul, sebral konev a odcházel ani se nepoděkovav. Kývnul jsem rukou a sestupoval k silnici. Vešel jsem do Chotkových sadů a blížil se Mikuláši z Husi, zaujímajícímu lávku na Pěkné vyhlídce. Hleděl přes knihu dolů. Pádný, dlouhý krok, jakoby opět obrněná noha.

„Všechno v pořádku?“

„Všechno,“ a pousmál se trochu.

„Je tam Prokůpek?“

„Je — a bafčí.“ Dole seděl Prokůpek na zábradlí, klátil nohama a kouřil doutník. Zajisté trojníkový.

„Zítra začnu taky kouřit.“

„Já taky.“

Kývnutí rukou a rozchod co možná pádnými kroky.

Seděl jsem zas nad branou. Vojáci se vraceli v oddílech ze zábranského svého cvičiště — výborně! Ale kupodivu, dnes jsem hleděl na ně s jakous trapnou nechutí. Jindy mne pohled na ně dráždil, pouhý rachot bubnu stačil na rozpoutání nejblysknavější fantazie; i když nebyla, hravě přimyslil jsem si vířivé, unášející zvuky turecké hudby, sebe jsem viděl v čele na frkající brůně, vracejícího se zrovna z vítězných bitev, za mnou vojáci s veselým hrdinným zpěvem, kolem mne jásající národ, já s nehybnou tváří, kloně jen někdy hlavu, zcela málo. Dnes fantazie jako od včerejška pivo, fádně vyvětralé, z něhož sobě matka vařívala protivnou mně polívku. Hlavě se nechtělo do vítězné výše, jazyk jako by měl lehkou pokrývku hlíny. Když některý z vojáků náhodou pohlídl vzhůru na mne, cuknul můj zrak stranou.

Zahleděl jsem se do kraje. Tiché veseli, jako by na pahorky a do údolí neslyšně padal déšť drobounkého zlata. Přec měl kraj zvláštní elegický tón — zachvěl jsem se vzdor teplému vzduchu.

Pohlédl jsem vzhůru k modrému nebi. Vzpomněl jsem si zas na Márinku. — Mé drahé děvče! — Ale zdálo se mně, že se jí v nynějším okamžiku tak trochu bojím. Myšlénka se uhnula. — Nu ano — sto tisíc křižáků porazil Žižka zrovna houfečkem lidí — rytíř Percival pobil sto zbrojenců za hodinu — — ale bůhví co to je, — někdy nemá ani historie přesvědčující sílu — vyvětralé pivo, hlína na jazyku.

Ne — nemožno — nazpět nemožno — buďsi!

Lidí teď už vycházelo z brány víc než dřív. Zrak je sledoval bez myšlénky. Pak začala mimovolně zas pověrčivá hra a rovněž mimovolně jsem teď při ní užíval úskoku. Vsázel jsem při sobě jen na ty, kteří měli rozhodně venkovský šat, a o kterých se mohlo s velkou tedy pravděpodobností soudit, že půjdou spíš vlevo, ven k Podbabě.

Náhlá zimnice mne rozrazila — vstal jsem namáhavě.

Raděj zas na obchůzku! Beztoho volá neúprosná již povinnost.

Když jsem se blížil pádnými kroky — ale cítil jsem sám, že nejsou teď moc pádny — zas k Prokopovi, vcházel právě inspekční důstojník do citadely. Počkáme beztoho, až zase vyjde.

Ale na tváři Prokopa Holého pozoroval jsem úbělovou bledost.

„Pepíku, ty máš strach,“ pravím s upřímným soucitem.

Prokop Holý neodpověděl. Položil ukazováček pravé ruky pod pravé oko a stáhl dolejší klapku tak, že bylo vidět vnitřní červený okraj. Známý to posuněk pražské mládeže, jenž v slova přenešen znamená naprostou negaci.

Proč jen neřekl, že má strach! Mohlo být Rakousko ještě — —

„Jedenáct,“ zajektal Prokop Holý. Jedenáctá snášela se teplým vzduchem pomalu dolů. Každé bácnutí třepetalo se dlouho kolem sluchu a mimoděk jsem pohlédl vzhůru, není-li zvuk ten nějak viditelně ztělesněn. Byly to mohutné rány, které tu odzváněly jednomu z nejstarších a největších státních útvarů evropských!

Ještě jsem pomalu obešel vojenskou pozici Mikuláše z Husi a sestupoval pak volným krokem dolů k Prokůpkovi. Zdálo se mně, že musím jeho pozorlivost vrchněvoj vůdcovským pokynem nějak ještě zbystřit.

Prokůpek seděl pořád ještě na zábradlí, ale už nekouřil doutníček, mělť teď v klíně plnou čepici švestek. Jedl s velkou chutí a každou pecku vyndal opatrně z úst, vzal ji na ukazováček, opřel o ni palec, švihnul — a už ubíhala hlasitě naříkajíc některá ze slepic, které se procházely na druhé straně silnice. Už byly skoro všechny odběhly do bezpečné vzdálenosti, jen jedna černá ještě zobala hlínu poněkud neopatrně blízko. Právě byl Prokůpek namířil na ni, když spatřil mne. Střelný palec měl pojednou jiný směr a místo slepice švihla pecka mou bradu tak ostře a štíplavě, jako kdyby ji byl někdo koncem biče přešvih. Prokůpkův obličej zářil blažeností.

„Co to děláš? Ty nedáváš pozor?“

„Já? To víš! Já nemám oči, viď? Chceš?“ „Nemám hlad. Zač jsou?“

„Za osm fuků^[1]. Vem si.“

„Vemu čtyry pro Pepíka. — Pozor! Každý okamžik už může přijít.“

A šel jsem zas vzhůru. Ještě jsem cítil, jak mne švihla pecka bolestně přes ucho, ale neohlédl jsem se, kráčel jsem důstojně dál.

Bylo půl dvanácté, když jsem byl zas u pozice Prokopa Holého. Ležel pořád ještě natažen v trávě.

„Tu máš švestky — jsou od Frantíka.“

Prokop Holý odstrčil mou ruku. Položil jsem švestky vedle něho a sebe taky, do trávy naznak.

Nebe bez obláčku. Ale když se tak člověk dívá vzhůru, znenáhla slábne zrak a zdá se, že se ve vzduchu hemží samí šlehající sebou bílí červíci. Nejen plný zrak, také plné tělo měl jsem pomalu červíků těch, krev skákala a zase se zarážela, teď škubnul sebou ten sval, teď zas onen. Jako by roztavené olovo kapalo z nebe.

Obrátil jsem se stranou, tváří k Prokopovi.

Bily tři čtvrtě.

„Ty — poslouchej —“‚ obrátil se Prokop Holý pojednou ke mně a oči jeho stály v sloup, „jestli nás Pohorák nezradil!“

„To snad ne —“‚ zakoktal jsem. Ale nedalo mně, vstal jsem a přecházel sem tam. Nejděsnější myšlénky o černé zradě válely se myslí.

Tu pohlédnu křovím k ouvozu — ouvozem běží Prokůpek vzhůru, co mu nohy stačí.

„Prokůpek!“ — a první myšlénka je: utečme!

Prokop Holý je také již na nohou. Z druhé strany kvapí sem Mikuláš z Husi. Viděl též běžícího Prokůpka. .

Prokůpek sotva popadá dechu. „Čeledínové pijou tam u krámu kořalku a povídají, že zrovna teď sebral na trhu policajt hokynáře!“

Nikdo neřekl: „To je Pohorák!“ Ale jako když těžký kámen padne mezi ptáky, už jsme byli na všechny strany.

Pádil jsem ouvozem dolů, až se hlava třásla. Mžikem jsem byl u Valdštýnské ulice, ale jakýs pud mne hnal dál.

Zahnul jsem do ulice Senovážné, řádkové dláždění ubíhalo pod nohama. Již jsem byl u kostela Sv. Tomáše a chtěl jsem podloubím kolem náměstí vzhůru — první pilíř minul — vtom běh staven a já se tisknul k pilíři druhému.

Právě policajt zaváděl vedle na strážnici Pohoráka, vozík a psa. Viděl jsem dobře, že Pohorák je mocně dojat. V jeho tváři byl bol nevýslovný.

* * *

Dějepis lidstva měl by nemilou mezeru, kdybychom nevyprávěli, co se stalo s Pohorákem.

Vjížděl téhož dne trochu později než jindy Strahovskou branou do Prahy, ba může se říci, že na hokynářský zvyk a pražský obyčej již velmi pozdě: bylo sedm hodin. Šlo to hopkem vrškovými ulicemi dolů, podsední tahoun, bílý hafan, nemusil táhnout a běžel vesele, náruční tahoun, pan Pohorák, zdržoval vozík a levicí jeho, na voji položenou, škubalo to do výše v pravidelných skoro časových odstavcích.

„Copak dnes tak pozdě, Pohoráku?“ ptal se pecnář v Hluboké cestě, kouřící pohodlně a vysvléknut z kabátu, venku na chodníku.

„I — byly štace,“ pousmál se Pohorák a zarazil s dlouhým „prrr“ vozík. Sáhl do pravé kapsy, vyndal slamou opletenou láhvičku s kmínovkou a podával ji pecnářovi. „Nezavdáme si?“

„Děkuju, já už jsem ráno svou vysrk.“

„Já taky, ale lepších pět otčenášů než jeden.“ A Pohorák si přihnul ke dnu, zastrčil prázdnou láhev, kývnul a drnčil dál.

Na Selském trhu už bylo plno. Policajt vodí Pohoráka s vozíkem sem a tam. Pohorák se s „panem kaprálem“ neunavně hádá, konečně nalezeno místo. Někdy míval Pohorák na trh také zajíce, máslo, vejce mimo drůbež, dnes měl jen zabité slepice a holuby. Drůbežnictví bylo jeho hlavním obchodem. Pohorák byl tím zvláštním, nevalně příjemným zápachem, jaký domácí drůbež má, celý prosáklý, atmosféra kolem něho měla na několik kroků zcela určitý ráz svůj.

Pohorák byl již silně přes padesát. Učinil-li sobě čtenář dle něčeho dříve pronešeného ponětí, že Pohorák vynikal jakous postavou mohutnou, lituju, že musím obrazotvornosti jeho dát zcela určité meze. Pohorák nevypadal tak, jako by se v jízdárně chtěl s herkuly rvát o cenu. Byl postavy málo nadprostřední, k týlu poněkud nahrblé, a víc suše kostnaté než složité. Jeho suché tváře byly neštovicovými důlky tak zďobány, že by dobrosrdečnější člověk byl snadno mohl připadnouti na myšlénku poradit mu, aby si tváře dal trochu vydláždit. Na těle měl Pohorák drobně kostkovaný modravý kabát, jenž ale na některých místech, hlavně na zádech pod límcem a na levém rameně vypadal už jako nekostkované vyschlé bláto, pak umouněné hnědé pantalóny, dole vždy hezky vyhrnuté, třeba by nebylo pršelo už od osmi neděl. Hlavu kryla v zimě v letě soukenná, temná čepice, z jejíhož lemu vyčuhovala zastrčená akcízová poleta.

Pohorák ustlal slámy pod vozík do stínu a pes se na ni stočil. Pak vyndal a rozložil po vozíku své zboží. A pak se trochu narovnal a rozhlíd.

„Panenko,“ oslovil vedlejší as šedesátiletou prodavačku, „dejte mi tu trochu pozor, jo? Cesta mně vytrávila — jen hrníček bryndy!“

Zašel k blízkému kavárníkovi a vypil hrneček. Pak šel o tři kroky dál ke kořalečníkovi, vysrknul dvě štamprle samožitné a vstrčil láhvičku pro zásobu do kapsy. Pak koupil dvě makové housky, jednu pro sebe, jednu pro psa, a teď je zas u svého vozíku.

„Vpravo nebo vlevo?“ ptala se půjčovatelka nízkých stoliček. Pohorák ukázal mlčky prstem, dal ženě dobrák a usednul. Ruka vjela do levé kapsy u kabátu a vyňala dýmku a sáček. Šňůra sáčku se roztočila, dýmka nacpala, z pravé kapsy u vesty objevila se škatulka sirek a Pohorák bafnul. Chutnalo. A teď se rozhlídl po svém zboží.

„Kuřata dám po dvou dvacetnících, holuby po jednom,“ bručí pro sebe a bafá.

Přistoup zavalitý pan starý. Pan starý nebo paní stará, čili sládek nebo sládková, poznají se neomylně dle toho, že za nimi služka nese putnu s měděnými obručemi.

„Zač máte ta kuřata?“

„Zač je mám?“ mínil pohodlně Pohorák a přendal dýmku do druhého koutu. „To bych byl hloupý, abych to řekl. Ale prodávám je po čtyřiceti dobrých.“

„I jděte, blázne, co vám napadá. Po dvaatřicíti. Chcete? Vemu jich šest.“

Pohorák zavrtí jen mlčky hlavou, usedne zas a bafá. Pan starý se vzdálil.

„Pohoráku, dnes to za to neprodáte,“ míní sousední prodavačka, kterou byl dřív nazval „panenkou“. „Nedržte se, je toho moc v trhu.“

„I co je ti, babo jedu, do toho! Já si prodám, zač chci. Hleď si svých vápenných pukavců, Pohoráka nebudeš učit prodávat! — Já, kdybych neprodal nic, mám dnes už výdělek v kapse,“ dodal po chvilce, vyndal z vesty několik zlatek a třepal jimi ve vzduchu.

Panenka mlčí. Pohorák už taky, bylť zlost svou spláchnul kořalkou.

Paní se služkou.

„Po čem jsou kuřata?“ „Po čtyřiceti.“

„Tak drahy! Po pětatřiceti. — Nejsou?“

Pohorák mlčí.

„No — nebuďte tak umíněný.“

„Eh co, já za to nemůžu — já jsem si postavil hlavu a konec — jinač nejsou!“

„Milostpaní, pojďme dál,“ pobízí služka, „vždyť jsou beztoho skoro zeleny.“

„Co — zeleny — ty jsi zelena — ty košťále! — Moje kuřata hrajou všechny barvy,“ vzal několik kuřat za nožičky a točí jimi ve vzduchu. „Ichuchu!“ Veškeré panenky kolem dají se do hlasitého smíchu. Pohorák zapíjí zlost.

A tak to jde dál.

Trh řidne. Holubi a kuřata Pohorákova jsou napořád nedotknuta. Někdy se koukne Pohorák, jakoby tázavě, přec po svém vozíku, a pak si zabručí: „Můžu já za svou hlavu?“

Kořalka začíná zvolna působit.

Přichází uzenkář. „Horky! Horky!“

„Dej sem jeden!“ Pohorák vezme párek a sní jej. Mezitím prodává uzenkář u vedlejších hokyň. Za chvilku se vrací k Pohorákovi.

„Pantáto, tři dobráky za párek.“

„Za jaký?“

Hokyně protější: „Vždyť jste jej teď sněd.“

„Já že sněd uzenku? To jste všichni blázni!“

Hádka. Pohorák kleje. Uzenkář šermuje háčkem ve vzduchu a volá policajta.

Policajt: „Měl jste párek?“

Pohorák vytřeštil na něho oči. „Měl.“

„Tak zaplaťte!“

„To se rozumí! Teď jsem se zrovna upamatoval — vědí, pane kaprál — jsem starý chlap — mám už divnou hlavu.“

V okolí smích. Ale Pohorák zasmušile sedá, několikráte pro sebe zaběduje: „Ta hlava — ta hlava!“ — pak dopije lahvičku a kouří.

Slunce praží nemilosrdně. Pohorákovi je nevolno. Pohlédl na psa, kterak v stínu pod vozem spí, — pomalu se sebere, přikryje kuřata a holuby plachetkou — vleze pod vozík — —

Už i „paní kejvavá“, poslední to codenní kupec, odnesla svůj nákup. Nůše a víka mizí, hokyně odnášejí své bedny s vejci. Policajt obchází a pobízí: „Sklízet!“

Teď stanul před vozíkem Pohorákovým.

„Sklízet, kdo je od vozíku,“ a chytil za vůz. Temné vrčení pod vozem. Policajt nahlédne tam a vidí Pohoráka, jak maje čepici pod hlavou, pokojně na slámě spí. „Pohoráku, vstávat!“ a zatáhl jej za nohu.

Vtom pes vyskočil a škubnul vozíkem stranou tak, že kolo šlo Pohorákovi přes ruku. Pohorák spí dál. Policajt se usmál.

„Poslouchejte, polejte ho trochu,“ volá na jednoho z metařů, kteří začali již svou činnost. Chlamst, a půl konve vody vychrlilo se na nebohou hlavu Pohorákovu.

Pohorák sebou škubnul, usedl a protírá si oči.

„Vstaňte!“

Pohorák pomalu vstává. „Jsem nějak celý zmalátnělý — už jsem stár na to dření —“

„No tak půjdete, staroušku, se mnou. Tam se vyspíte.“

„No, jak poroučejí.“ A Pohorák se chytil za voj a šel, kam ho vedl policajt, s hlubokým žalem v srdci.

* * *

Na půdě u Rumpálů rozechvělá schůze. Vzájemné se zapřisáhnutí, že k zradě nedojde nikdy a nikdy. Referát Jana Žižky z Trocnova: „Viděl jsem ho, jak tady stojím, — škubalo to se mnou, ale nemoh jsem mu pomoci!“ Jen Mikuláš z Husi scházel při schůzi, byl už na cestě k rakovnickým lesům.

Konec smrtelných úzkostí o šesté hodině kvečeru. Namáhavě vlíkl Pohorák svůj vozík do vrchu a zastavil se u krámu Rurnpálovic. Prokop Holý naslouchal s bušícím srdcem za skleněnými, z krámu do bytu vedoucími dveřmi.

„Přišlo mně zle — musili mne zavést a tam jsem se trochu vyspal. — Musím zůstat přes noc v Širokém dvoře — byl dnes bídný trh — snad bude zítra lepší —“

O několik dní později nalezena v koutě vedle kašny nová bambitka. Nikdo nevěděl, jak tam přišla, a mluvily se divné věci.

A teprve asi za čtyry neděle přitočil se Prokop Holý k Pohorákovi, táhnoucímu prázdný vozík z trhu, a ptal se ho: „Pohoráku, kam jste dal těch šest zlatých?“

Pohorák se zastavil: „Jakých šest zlatých?“

„No víte, co jsem vám dal, abyste nám — abyste mně koupil trochu prachu.“

„Mně šest zlatých? — Josífku, Josífku — mně se zdá, že zkoušíte staré lidi — staré lidi zkoušet, to je hřích!“ a vyzdvihl kárně prst pravé ruky.

1. Fuk (krejcar), výraz to, jejž bys marně v Jungmannově díle hledal. A takovým dílům říká se u nás, že jsou monumentální!