Povídka o matce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Povídka o matce
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Historien om en Moder
Zdroj: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 35–41.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bohuš Kober
Licence překlad: PD old 70
logo Wikipedie další články:
Matka – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

Sedí tu matka a svého malého dítka, jsouc zarmoucena a starostliva, že jí miláček zemře. Dítě bylo tak bledé, malá očka se zavřela, a dýchaloť tak klidně a někdy tak z hluboka, jako by vzdýchalo; a matka pohlížela ještě smutněji na toto malé stvoření.

Zaklepáno na dvéře, a tu vstoupil chudý, starý muž, zahalen jako v houni, neb tato dělá teplo, a jemu byla zima. Vždyť byla studená zima; venku bylo vše ledem a sněhem pokryto, a vichr burácel, že to pálilo do obličeje.

A poněvadž se starý muž zimou jenjen třásl, a dítě poněkud spalo, odešla matka, postavivši pivo v malém hrnci na kamna, aby se pro něho ohřálo, a starý muž sedě, kolébal, a matka posadivši se k němu na židli, pozorovala své dítko, hluboce dýchající a ručinku zvedající.

„Nedomníváš se snad též, že mi bude zachováno?“ pravila máti, „milý Bůh mi ho přec neodejme?“

A starý muž, vždyť to byla již smrť, podivné kýval, znamením to ano i nikoliv. A matka sklopila oči, a slze jí kanuly po lících, hlava jí byla těžkou, vždyť nezamhouřila po tři noci očí a nyní spala; ale jen chvíli, pak vyskočivši, třásla se zimou. „Co to?“ pravila, pohlížejíc na všechny strany; starý muž ale zmizel a malé její dítko též, on je vzal s sebou, a tam v koutě docházely hodinky, velké olovo spouštělo se právě až k zemi — bác! a tu se zastavily i hodiny.

Ubohá matka ale vyběhla z domu, úpěnlivě volajíc po dítěti svém mileném.

Venku v sněhu seděla žena v dlouhých černých šatech, pravíc: „Smrť byla v tvém pokoji, viděla jsem ji s malým tvým dítětem prchati, kráčí rychleji než vítr, nevrátí nikdy více co jednou vzala!“ „Rci mi jen, kterou se ubírala cestou!“ pravila matka, „naznač mi cestu, a já ji dohoním.“

„Cestu ovšem znám!“ pravila žena v černých šatech, „než ti ji ale řeknu, předzpívej mi dříve všechny písně, kterés svému dítku zpívávala! Miluju ty písně, slýchala jsem je dříve, jsemť noc, viděla jsem tvé slze, když jsi zpívala.“

„Zazpívám je všechny, ba všechny!“ pravila matka, „ale nezdržuj mne, abych ji dohonila, abych své dítě opět nalezla.“

Noc ale seděla němá a tichá, a matka lomíc rukama a slzíc zpívala, a zpívala četné písně, ale prolila ještě více slzí; konečné dí noc: „Odejdi v pravo do temného jedlového lesa, tam ubírala se smrť s malým tvým dítkem.“

Hluboko v lese křižovaly se cesty, a máti už nevěděla, kam se má obrátiti; zde stálo trní, nebylo na něm ni listů ni květin, vždyť to také bylo v zimě, a sníh a led pokrýval větve.

„Nebylo zde viděti, smrť se ubírati s malým mým dítkem?“

„Ba ovšem,“ pravilo trní, „neřeknu ti ale, kterou cestou šla, nezahřeješ-li mne dříve na svém srdci! Já zmrznu a budu dokonce ledem!“

I tiskla trní na prsa, tak pevně, aby se hodně ohřálo, a trní píchalo zrovna do jejího masa a krev její tekla ve velkých krůpějích, trní ale dostalo čerstvé, zelené listy, a dostalo květiny v studené zimné noci, takové teplo bylo na srdci zarmoucené matky, a trní jí naznačovalo cestu, kudy se měla bráti.

Tu přišla k velkému jezeru, kde nenalezla ani lodě ani člunku. Jezero nebylo dosti pevně zamrzlé, aby ji mohlo snésti a též nebylo dosti otevřené a ploché, aby mohla ním přebroditi; a přes jezero musela, chtěla-li dítko nalézti; tu se položila, aby vypila jezero; jestiť to pro člověka nemožné; zarmoucená matka ale myslela, že se snad může udáti zázrak. — „Toť nemožné,“ pravilo jezero; „zkusme raději oba, shodneme-li se. Rádo sbírám perle, a tvé oči jsou dvě z nejjasnějších, které jsem jak živo spatřilo, chceš-li je do mne vyslzeti, donesu tě k velikému zahradnému domu, kde bydlí smrť, ošetřující květiny a stromy, každý z nich jest lidský život!“

„Což bych nedala, abych se jen dostala k svému dítěti!“ pravila uplakaná matka, slzíc ještě více, a oči její potápěly se na dno jezera, stavše se perlemi, jezero ale povzneslo se, a jako by seděla v houpačce, letěla jedním rázem na protější břeh, kde stál na míli dlouhý, podivný dům.

Nevědělo se vlastně, zda-li to hora s lesem a jeskyněmi, či zda to bylo tesané; ubohá matka ovšem to nerozeznávala, majíc oči vyplakané.

„Kde naleznu smrť, která prchla s malým mým dítkem!“ pravila.

„Sem ještě nedošla!“ pravila stará hrobařka, mající dohlídku nad velkým zahradným domkem smrti. „Jak jsi sem nalezla cesty, a kdo ti sem pomohl?“

„Milý Bůh sám mi sem dopomohl!“ pravila, „jestiť milosrdný a ty to budeš také! Kde naleznu malé své dítko?“

„Vždyť je neznám,“ pravila žena, „a ty nic nevidíš! Mnoho květin a stromů oschlo přes noc, smrť brzo přijde a přesadí je! Ty předce víš, že každý člověk má svůj životný strom nebo květinu, právě jak ten neb onen stvořen jest; jsouť podobny jiným rostlinám, majíce ovšem tlukot srdce, vždyť srdce dítek též tluče! Drž se toho, snad poznáš své dítě dle tlukotu srdce, co mi ale dáš, pakli ti řeknu, co ještě ti dále činiti jest?“

„Nemám ničeho, co bych ti dala,“ pravila zarmoucená matka, „půjdu ale místo tebe až na konec světa!“

„Nu, tam nemám nic co dělati,“ pravila žena, „ty mi ale můžeš dáti své dlouhé černé vlasy, vždyť víš sama, že jsou hezké a mně se líbí. Můžeš dostati za ně mé bílé vlasy, toť přece vždy náhrada.“

„Nežádáš-li ničeho více,“ pravila, „dám ti je s radostí!“ A davši stařeně hezké své vlasy, obdržela za ně opět sněhobílé!

A pak se odebraly do velkého zahradného domku smrti, kde květiny a stromy podivně do sebe rostly. Tu stály jemné hyacinty pod sklenníky, tam opět obrovské piony; zde kvetly vodné květiny, některé hezky zdravě, jiné churavěly, hlemýžďové léhali si na ně a černí raci se pověsili na tyčinky jejich. Tu stály hezké palmy, duby a vodokleny, zde stála petržel a tu kvetl tymián, každý strom a každá květina měla své jmeno, bylať každá životem lidským; člověk ještě žil jeden v Číně, druhý na severu, a tak kolem celého světa. Tu stály velké stromy v malých hrncích, tak že celé byly zmrzačeny a mohly snadno hrnce rozraziti.

Na některých místech stála též malá nudná květinka v dobré zemi kolem mechem pokrytá a ošetřovaná. Zarmoucená matka ale sklonivši se ke všem nejmenším bylinám, naslouchala, kterak v nich tluče srdce lidské, a mezi miliony nalezla opět srdce dítka svého.

„Ta jest,“ zvolala, natahujíc ruce k malé modré pochodence, klonící se zcela nemocna k jedné straně.

„Nedotýkej se květiny!“ pravila stařena, „nébrž postav se sem, a až přijde smrť, očekávámť ji každou chvíli, nedovoluj, by květiny vytrhala, hrozíc jí, že bys totéž učinila s ostatními květinami, pak se jí zasteskne! Jest za to milému Bohu zodpovědná, bez jehožto vůle žádnou vytrhnouti nesmí.“

Pojednou zavál nesmírný mráz skrze síni, a slepá matka ucítila, že se blíží smrť.

„Jak pak jsi sem nalezla cesty?“ tázala se smrť, „jak jsi se mohla sem dostati rychleji než já?“ —

„Jsemť matka!“ pravila.

A smrť natáhla ruku po malé jemné květince, ona ale držela pevně ruce okolo ní, tak pevně a přece i starostlivě, aby se jenjen žádného listu nedotkla. Tu dechla smrť na ruce její, a máti cítila, že to studenější než chladný vítr, a ruce její sklesly.

„Ty přec nejsi se mne!“ pravila smrt.

„Milý Bůh jest ale s tebou,“ pravila matka.

„Já jen konám, čeho si přeje,“ pravila smrť. „Jsem jeho zahradnicí! Odnímám všechny jeho květiny a stromy, přesazujíc je do velké rajské zahrady, do neznámé oné země; jak ale tam rostou a jak to tam je, nesmím ti říci.“

„Vrať mi mé dítě!“ pravila matka, plačky prosíc; pojednou sáhla každou rukou po dvou blízkých hezkých květinách vedle ní, volajíc na smrť: „Utrhnu ti všechny tvé květiny, nebo zoufám.“ „Nedotýkej se jich!“ pravila smrť, „pravíš, že jsi tak nešťastna a nyní chceš sama jinou matku taktéž nešťastnou učiniti.“

„Jinou matku!“ pravila chudá paní, pouštějíc hned obě květiny.

„Zde máš své oči!“ pravila smrť, „vylovila jsem je z jezera, svítilyť velmi, nevěděla jsem, že jsou tvoje; vezmi je zpět, jsou jasnější než dříve, hleď pak vedle do té hluboké studně, řeknu ti jména obou květin, které jsi chtěla utrhnouti, a uvidíš celou jejich budoucnosť, celý jejich život, hleď, cos chtěla zničiti a zahubiti.“

„I hleděla do studně a byla to radosť viděti, jak jeden zrůstal světu k blahu, jak se vůkol vše rozvíjelo v štěstí a radosť. A uzřela život druhé, a byly zde smutek a nouze, bol a bída.

„Obé jest vůle Boží!“ pravila smrť.

„Která jest květina neštěstí a která požehnání?“ tázala se.

„To ti nepovím,“ pravila smrť, „to ti ale řeknu, že jedna květina byla květinou dítka tvého, byl to osud dítka tvého, který jsi viděla, budoucnosť vlastního tvého dítka!“

Tu se matka ulekla a vykřikla: „Která z nich byla mé dítko? Řekni mi to; vysvoboď neviňátko! Vysvoboď mé dítě ze vší bídy; raději je odnes! Nes je do říše Boží! zapomeň na mé slze, zapomeň na prosby mé a vše, co jsem ti řekla a tobě učinila!“

„Nerozumím ti!“ pravila smrť. „Chceš míti své dítě zpět, neb mám s ním jíti tam, kde nevíš, jak to vypadá?“

Ta lomíc matka rukama, sklesla na kolena, modlila se k Bohu: „Nevyslyš mne, prosím-li proti vůli tvé, třebas byla tato i nejlepší, prosím! nevyslyš mne! nevyslyš mne!“

A sklonila hlavu na prsa svá.

A smrť odešla s dítětem do neznámé země.