Poslání příteli

Když s nebe jasného vlaštovek plaší davy
a dlouhé večery přivádí jeseň zpět,
zas město uvítá dvě naše věrné hlavy,
jež prodchnul vůní svou kdes dálných hvozdů květ.

Byt máme v ulici, kde města hřmoty hynou,
kde kněží, učenců a koček sídlí shluk,
nám zrovna do oken se listy révy vinou,
a z dáli s kláštera slyšíme zvonů zvuk.

Nad prací skloněni v milého ticha vděku
ku novým myšlénkám skráň navykáme svou,
neb život můj i tvůj ve mladistvém svém věku
dvě lampy planoucí nad tichou prací jsou.

A večer umdleni juž perem nebo knihou
de blízké zahrady jdem’ bloudit v mnohých dnech;
vždy život baví nás i s celou svojí tíhou,
náš hovor těkavý odnáší větru dech.

A slunce lakotný juž listopad nám bere
a děti, plaší juž jich hry a výskání,
a v opálový tón se šatí nebe šeré,
pod kterým v bassinu se labuť prohání;

A listí platanu po písku vítr sije
a stejně bičuje v spěch žena je a rej
vlas šedý na hrdle, jež kněze talár kryje
i tyl, jenž rozkošný zakrývá obličej:

Tu příteli my dva jdem’ krásnou na terassu,
kam chodí milenci se bavit hovorem,
a mnohá dáma tu, květ starých franckých časů,
nám v mysli ožije pod starým mramorem.

A mrtvé ženy ty kdys toužené a krásné,
ty matou naše sny tak smutnou radostí,
že návrat večerů, dne proudný sklon, jenž hasne,
číš žití dává pít nám s přísnou trpkostí.

A bubny večerní nás ženou domů zpátky,
a touze veřeje otvírá hvězdný svit,
o ženě mluvíš mi, jež, bílý fantom krásný,
se mihla pod večer, jež nemůže tvou být.