Pohádky z naší vesnice (Hálek)/Starý kozák

V hospodě ruchu a puchu,
tam housle, klarinet, bas,
pošinul čepici k uchu —
„Stůjte, ať do toho ďas!"

Zakroutil našedlé kníry
a rukou podepřel bok:
„Kozák jsem ze staré míry,
já vím, co do kulí krok."

„Ale mně s takovou směle,
mne českým poplivnout psem:
jedna, dvě — a má ji v těle,
pak ať mne ubije v zem!

„Koukáte, kuřata měkká,
to každý jak sysel je tich,
pošeptmo kleje a heká
a nahlas polyká smích!

„Koukáte, výkvěte mladý —
mít k tanci ohnivý kvap,
pro holky hlazené brady,
fi! a krev ze srdce bab.

„Neznat, co muži je svato,
co krásné, veliké dost,
však na všem trpěti bláto,
a mít je za pravý skvost —

„Fintit se, čechrat si vlasy,
být klepnám hledaný rek,
hejřiti pitky a kvasy,
tvář mít jen na políček —

„Na velkost zvedati tretku,
mít v hádku bojovný sluch,
odvahy však ani špetku,
a zvát to mladistvý ruch —

„Koukáte na tu krev línou,
jak sešlá v mém zrcadle jest —
při sám —, tvář nemáte jinou,
dosud v ní nevidím čest!"

Stanula mládež dnes v kole,
jak v kámen utuhla, v led —
vytáh dnes kozáček v pole
a jest jak bez krve bled.

V hospodě ruchu a puchu,
tam housle, klarinet, bas,
pošinul čepici k uchu —
„Hrajte, ať do toho ďas!"