Podzimní listy

Přebujný jarní strom: to srdce lidské,
A každý lístek sladká naděje!
A šumot loubí: city harmonické,
Když štěstí srdcem blahým zachvěje.
     Tu loubí vadne, k chladné zemi padá,
Když nad zelení zuří jizvy mráz:
Též štěstí selže — sladká naděj svadá
A v srdci chorém vzejde zimní čas!…

     Když ještě mně světila láska
Ba každého pocitu ruch:
Tu slavíka píseň jak zkázka
Milosti mi vanula v sluch:
     Tu každý mi kvíteček kynul
Co úsměvných nadějí puk,
A každého listu šum plynul
Co čarovných rozprávek zvuk.
     Tak věčná se rozpjala Vesna
V mých prsou ten těsnivý byt:
Den slasti se probudil ze sna,
V mém srdci svůj rozžehl svit…
     Teď usvadlý ve hrobu leží
Ten blažených smyšlenek svět,
Jak na chladné zemi dřív svěží
A zápašný, růžový květ.
     Ty listy, jež na podzim zvívá
Teď vichřice v uvadlý kraj:
Toť myšlének družina divá,
Jež hledá můj ztracený ráj!…

     Požloutlý list se k zemi mrtvé tulí,
Nebe se halí v závoj smutkový:
Vše růže, jež se bujně ještě pnuly,
Svých družek hrob se zdobit hotoví.
     Svit hvězd se skrývá za mrak za mlhavý,
A v tichý hrob se svěží dol mění,
S dnem slunce truchle rozchod smutku slaví,
Kam patří oko, všady loučení.
     I srdce puká, když se se vším loučí,
Co s proudy krve jeho splynulo:
A spíš se smrti v náruč odporoučí,
Než za živa by v trýzních hynulo!…

     To svadlé listí na osychlém kmeni
Se citům lidským věrně podobá:
Dřív bujné, svěží v plném rozvíjení
Tož zlatých časův krásná ozdoba.
     Tu vichr zavane svým ledným mrazem,
A listí klesá v země truchlý klín
A strnouc samo vlastním nad obrazem
Svých hrobů strojí smutný baldachýn.
     Ba každý lístek zimním mrazem svadlý
Je upomínka děje zašlého,
Je památní list z knihy velké spadlý
Tož s písmem smyslu veletajného!…