Poděbradský zámek

K výši tvé když oko nesu,
zámku slavné paměti,
proč se v celém těle třesu,
písní tě chtě slavěti?
Krásné dávné minulosti
duše volá v obraznosti.

Hrdě, jako v širém moři
strmí věčné skaliny,
hledíš, anyž se ti koří,
na rozlehlé planiny;
výškou vlastní hlásáš krále
výšku slávy neustále.

Jiří! — s zvukem jména věky
zápasili lítý boj;
Ó, což mohou věků vzteky,
ó, což může časů voj
proti stojazyké chvále
ctěného co boha krále?

Jiří! — kdož by hodně tebe
v písni žádal chváliti,
chěl by zatmět světlo nebe,
okem slunce spáliti;
dechem zbořit hrdé chlumy,
prstem zvrátit světy v rumy.

Jiří, tvé když oko bdělo,
v zámku tvém se oděním,
srdnatostí mladé stkvělo
rytířstvo, svým zbrojením:
pod tvou vládou v každém boji
zvítězili lvové tvoji!

V zámku tvém se cvičívala
síla mladá zbrojných ruk,
z kratochvíle vysílala,
oko cvičíc, mrštný luk,
když se vůkol přímé báně
snášívalo šedé káně.

U vrcholu stkvělé věže
na vysokém okřídlí
král lev, vlasti drahé střeže,
míval pěkné obydlí:
bystře hleděl na vrch božský,
jak i na vrch krkonošský.

Dávno tady oněměly
zpěvy reků vítězných,
jimž vstříc jdouce dívky pěly:
Vítej! v písních líbezných;
echo zde se zůstavilo,
bývalost by vyjevilo.

Kdež jest jinoch, v jehož oku
ohen jiskřil, brouše seč?
Kdež jest dívka, která k boku
připiala mu ostrý meč?
V nadšení jej políbila,
láskou k vlasti roznítila? —

V pokornosti labské pěny
líhají zdi vznešené,
jak se dotknou —jaké změny!
ječí proudem zděšené,
houžví spiaté silné pltí
v okamžení vírem shltí.

Ale spíše vekostálý
Krkonošský zmizí hrad,
nežli oněmějí chvály
jména Jiří z Poděbrad!
Pokud Čech, tak toto jméno
s poctou bude vysloveno.