Po tisíci letech

Řev moře pochmurný — tak bylo plné stínů! —
dnes v noci burácel až ze dna jícnů všech,
jak černá strašidla mhy husté v nebes klínu
nad mysy běžely a bičovaly břeh.

A vichr hýkavý jich drtil spousty tmavé,
na hrotech ostrých skal rozpáral břicho tmám,
zpět skákal vítězný přes hřebeny vln žravé
a řvoucích býků tlum v své víry strhl tam.

Jak netvor ohromný ve záchvatu a křeči,
jenž svoji ježí srst a slinou kouří dál,
pod nebem zoufalým hřbet vrchů stále větší,
břich pěnou sinalý se děsně zívat zdál.

Já zpit jsem naslouchal v ty zoufající hlasy,
ve vzduchu zněl mi váš, ó, božské písně, sbor,
ó, svaté vidiny, ó, touhy, mládí časy,
jak polnic hlaholy v záblesku smavých zor!

V tom jícnu pekelném s děsnými ústy těmi,
v té vřavě výkřiků a zimnic, úzkostí,
má duše chvěla se a vzlétla perutěmi
ó, slávo, v úsměv tvůj, rty k vaší sladkosti!

A strašná tato noc hroznými ústy děla:
„Ó, život sladký jest, ty brány otevř’ v spěch!“
A z větrů pozounů ta divoká zvěst zněla:
„Ó, zbožňuj, vpij se jen do krásy věcí všech!“

Po letech tisíci sám, bludný poutník věky
se vracím, — hrůzo zlá! — k těm blahým hodinám
a neslyším tu víc než divoké vln vzteky
a stínů zuřících vír děsný v ňadra tmám.