Pneumatika

Údaje o textu
Titulek:	Pneumatika
Autor:	Ignát Herrmann (jako Ypsilon)
Zdroj:	Národní listy, roč. 39, č. 78. s. 9. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	19. 03. 1899
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Pražská potrubní pošta

Máme v Praze novou vymoženost, nový prostředek pro rychlé, vzájemné dorozumívání: pneummatickou poštu. Pozdravuji toto nové zařízení co nejradostněji. Však se mi po něm dlouho stýskalo, dávno jsem po něm toužil.

Říkalo se sice, tak za různých příležitostí, že i to posavadní poštovnictví je kouskem zázraku. Nu, proti někdejší dopravě postilionské, diligenční nebo dokonce formanské — zajisté. Ale jinak přece velmi často pokulhávalo za tím antickým symbolem rychlého zpravodajství, za tím pánem v lehké říze, kterému vyrostla křidélka na kulaté čepici a dole na kůtkách. Nejednou jsem dostal takovou nutnou a »rychlou« zprávu o dvanáct neb osmnáct hodin později.

Starý nějaký dobrý známý zavítal do Prahy a toužil, aby nás — přátely své — po letech zas uviděl, slovo pohovořil. Zbýval mu tak právě večer — zejtra dopoledne musil zas již dále nebo domů. Tak tedy kdesi při obědě napsal si několik korespondenčních lístků. Mně, tomu, onomu.

»Kamaráde — jsem v Praze — večer po divadle budu v měštanské besedě — těším se upřímně, že se tam jistě shledáme. Tvůj…«

A klidně vhodil dopisky do nejbližší poštovní schránky.

Dostali jsme je — zítra o desáté dopolední — zcela bezpečně. Přítel arci byl již přes hory a doly. Marně čekal v měštanské besedě, marně se ohlížel, kdykoli zavrzly dvéře. Přítel z venkova domníval se naivně, že musí lístek do šesti neb sedmi hodin dojíti, když jej ve dvě vhodil do schránky. Chápali jsme jeho omyl, omlouvali jsme honem novou dopiskou svoji nepřítomnost včera večer, vysvětlovali jsme. Čímž arci již nic nebylo napraveno; přišli jsme o setkanou s přítelem, s nímž bychom si rádi byli pohovořili.

Takovýchto mrzutostí nebude nyní. Napíšete modrou dopisku za šesták, vhodíte ji do nejbližší červené schránky, a za hodinu má ji adresát. Je-li to cos důvěrnějšího, pošlete psaníčko v růžové obálce patnáctikrejcarové. Nesmí vážiti přes deset gramů. Což postačí docela. Do desíti gramů můžete pozvati na velmi přátelskou a dobiou večeři, do desíti gramů i nejhorlivější anonym dokonale může vynadati, do desíti gramů podaří se vám vložiti nejněžnější a nejvroucnější vyznání lásky, tato váha postačí i na nejnaléhavější vyzvání k dostaveníčku, na nejtrpčí výčitky zklamaného milence — ba soudím, že ani dokonalá lyrická báseň nemusí býti těžší desíti gramů.

Máme ji tedy konečně, pneumatickou poštu. Myslím, že jest vyhověno potřebě dávno cítěné.

Dobrodiní takové pneumatické pošty seznal jsem před lety v Berlíně. Putovali jsme již řadu dní po Německu, když jsme se konečně ocitli v pyšné a naduté metropoli nad Sprévou, která tehdy již zcela zjevná snažila se závoditi s velikolepou Paříži. A sluší doznati, že si Berlín si ty miliardy pořídil mnoho pěkného, někdy i dost nehorázného. Taková miliardová náhrada válečná není arci žádná maličkost.

Mne mimo jiné ohromovala a velice se mi líbila městská okružní dráha berlínská. Pro tu rychlost a snadnost skákání s místa na místo, za několik halířů — beze vší diškerece konduktorům. Snad i proto pak, že v jedné části města — nevím již, ve které — v mohutných obloucích svého viaduktu kryla velikolepý restaurační závod »Zum Franziskaner«, kde jsme si s jinými krajany dávali dostaveníčko a kde se na druhé straně za klenbami viaduktu sedalo tak mile ve veliké, spořádané zahradě se vzornou obsluhou číšnickou.

Víte, po čem se našinci Čechu zasteskne, když tak několik neděl bloudí cizinou a žaludek jeho zpracovává všemožné výrobky kuchyňské, o jakých po tu dobu neslyšel? Ach, promiňte mi to slovo nadmíru prosaické, vy lidé s žaludky ideálnějšími a spokojujícími se se vším, ať jíte po spůsobu talianském nebo francouzském, jihoněmeckém nebo severoněmeckém. Však jsem jist, že zase u mnoha jiných dojdu souhlasu, když řeknu, že po dlouhém okoušení cizokrajného umění kuchařského pravý český žaludek — a třeba i žaludek českého lyrického básníka — zatouží po dobrém, důkladném, kyprém — českém knedlíku!

Tak bylo i nám jednoho dne.

Byli jsme se v Hamburku nasytili humrů a mořských ryb, v Cuxhavenu malých růžových ráčků krevetů (které aby čert loupal!), najedli jsme se v hlavních městech severního Německa do syta rozmanitých syrových uzenin a sekanic — v Berlíně již jsme podléhali »nostalgii« po domáckém českém knedlíku. A nikomu neradím, aby si tuto pochoutku českého jícnu objednal někde v hospodě, jejíž domácí skřítkové nejsou zasvěceni v taje naši výroby kuchyňské.

Učinili jsme tak jednou v daleké cizině a když jsme se projedli několika »chody« a naposled ochutnali podivné mazlavé hatlaniny, z níž jsme nemohli zuby vytáhnouti, načež jsme ji skoro všechnu zůstavili na míse, otázali jsme se dychtivě číšníka:

»Kdypak přijde ten knedlík, dobrý muži?«

Dobrý muž vyvalil oči.

»Právě tu byl, pánové! Divil jsem se, že páni tak málo jedli…«

To tedy byl — měl býti náš knedlík! Od těch dob jsem opatrnější a nevyzývám v zahraničných restauracích Osud.

Tak tedy jsme kráčeli Berlínem, vyšedše právě z nějakého musea, a truchlivě jsme pomýšleli na nastávající oběd. Masa, masa, nic než masa — a my hynuli touhou po zdravém sousté moučném.

Náhle nápad.

»Což abychom se pozvali ku příteli V.?«

Zraky nás obou setkaly se a hned potom vytáhli jsme oba hodinky. Marno! Bylo již půl jedenácté a přítel náš bydlel kdesi v opačném dílu města — půlduhé hodiny daleko.

Leč tu se nám kmitla sběrna lístků pro pneumatickou dopravu. Pokusme se! V pěti minutách byl napsán a expedován lístek:

»Příteli, hyneme. Dojdeli v čas a nevyhodíš-li nás, dej uvařit knedlík s cibulovou omáčkou. Přijdeme tě vyjíst o hodině s poledne.«

Potom plni naděje vydali jsme se ještě do nějakých sbírek, pochodivše sedli jsme do vozu okružní dráhy a v hodinu byli jsme u přítele V. Měl choť Češku, vzornou domácnost a žil po starém svém pražském zvyku a spůsobu. Srdečně nás uvítali oba a na stole již kouřila se vonná nudlová polévka, po níž následoval kus křehké hověziny a — knedlík s cibulovou omáčkou. Nebyli jsme již v cizině, byli jsme doma.

Pneumatický náš lístek byl došel v čas.

*

V obchodu i v soukromých záležitostech bude nám pneumatická pošta konati zajisté důležité služby. Jak často je třeba rychlého poselství i v malých věcech. Vyříditi nějakou koupi, objednávku, domluviti se o společné návštěvě divadla, koncertu, změniti disposice včerejší nebo třeba dopoledni, stanoviti nutnou večerní schůzku, cokoli.

Arci, posud jí máme jenom na ochutnání, abych tak řekl. Zatím vede pneumatická roura jenom na Menší Město — v ostatní Praze nekladou se ještě potřebné trouby. Koluje o tom jistý lokální vtip, ale neodvážím se, abych jej tu opakoval. Zle bych pochodil.

Zde v ostatní Praze jde to zatím bez železných trub, per pedes. I to by pro první chvíli stačilo, kdyby nebylo toho obmezení. Na Nábřeží, do ulice Pštrossovy, do Václavské, na Karlovo náměstí a jinam roznáší se »pneumaticky«, ale již na Vyšehrad nelze toho použíti. Je prý to daleko a nevyplatilo by se. Také Karlín, Žižkov, Vinohrady, Smíchov a jiné části počkají si chvíli, než budou míti spojení pneumatické. Myslím, že činitelé, na nichž záleží, brzy se přesvědčí, že i v Praze se pneumatika vyplatí a tím lépe, čím úplnější bude síť. Jen aby tedy byla.

*

Ku podivu, kterak každá věc, tisícům a tisícům lidi prospěšná, mnoha jiným lidem jest na újmu.

Zaslechl jsem úryvek takového stesku.

Pán jakýs vkládá do červené schránky pneumatickou dopisku. Opodál stojí dva veřejní posluhové a jeden ke druhému zlostně hovoří:

»Zatracená pneumatika! Železnicema zabili formany, tímhle zabijou nás!«

Je v tom asi kus pravdy a snad nové toto zařízení bude míti v následku ztenčení počtu posluhů, expressů a jak se všecky ty kádry pouliční služby poselské jmenují. Utrpí arci jen pokud se týče dopravy listů. Pneumatika pro fortepiana ještě dlouho nebude zavedena.

Ale obecenstvo, jemuž běží o vlastní prospěch, radostně vítá poštovní dopravu pneumatickou. Neboť nám zreguluje poměry aspoň v příčině poselství s listy.

Přeji ze srdce výdělek všem těm občanům v červených čepicích, ale jejich požadavky byly někdy neskromny. Přesvědčil jsem se o tom.

Běželo mi o nutnou, rychlou zprávu na Žižkov. Měl jsem ještě několikerou pochůzku, šetřil jsem s vlastním časem, i stanul jsem u Jindřišské věže a odevzdávám posluhovi dopis. Do druhé dlaně vkládám tři desetníky.

Podíval se opovržlivě na šestáky a řekl:

»To je málo, vážnosti — dyť je to Žižkov!«

»Je to na kraji, sousede,« odpovídám; »nad plynárnou, proti Rajské zahradě!«

»To je jedno — je to Žižkov — kam pak se mám za tři šestáky trmácet!«

Počalo ve mně vříti. Zde stoji nečinně, drží zvonici, den usměvavý, vzduch jako víno. Jaké trmáceni s psaníčkem kventlíkovým? Pouhá procházka. Oč přijde? Za půl hodiny může se zas opřiti o zvonici.

Ale čas utíká. Přidávám tedy desetník.

»Ještě pětníček, vážnosti…«

A muž se nehýbá.

»Sousede,« pravím, »přidám-li šesták, mohu si na to vzíti drožku…«

»To si tedy vezmou drožku, vážnosti,« odpověděl zcela klidně muž v červené čepici.

Odňal jsem mu dopis i šestáky, vskočil jsem na tramvaj, jež právě se byla přiblížila, a byl jsem za šest krejcarů na Žižkově a za šest zpátky v Praze. Stálo mne to tři čtvrti hodiny času, necht. Nechápal jsem, kterak oceňuje svůj čas posluha, který nic nezanedbá a čtyřmi desetníky pohrdá.

Je prý sice taky nějaká taxa na ty pochůzky po Praze, ale víte dobře, jak je to v Praze s taxami. Piďte se po taxe drožkářské!

»Však voni vědí, milostpane!« usměje se kočí jako Enšpígl.

Víte-li náhodou a zaplatíte jenom taxu, poslouchejte si pak, jak za vámi zpívá. Za dva franky jedete v Paříži nekonečný kus cesty, za půldruhé marky v Berlíně rovněž. Beze smlouvání, beze slova. Obdivujete se té disciplině. V Praze odvážíte se použíti vozu v případech jenom zcela nevyhnutelných, a vždy cítíte, že se vám hrubostí a vyděračstvim stalo bezpráví. Máme sice taxy, ale nemáme instancí, které by chránily publikum. Neboť s každou jízdou nechcete přece zároveň spojiti pochůzku na policii.

Pokouším se jindy získati posluhu k pochůzce na Smíchov, a poučen předešlým případem, nabízím hned čtyry šestáky. Za procházku s psaníčkem.

»Jak živ nejdu na Smíchov za čtyry šestáky! Dva novy dám na mostě, co pak mně zbude…«?

Pravda, co pak mu zbude?

»Příteli,« namítám, »vždyť za třicet krejcarů si mohu zatelegrafovat!«

»Jó, vašnosti, ale jen deset slov!«

Šel jsem, zatelegrafoval jsem. Stačilo mně zcela deset slov, bylo jich až dost. A skoro jsem si v duchu vyčítal, že jsem byl k muži veřejného poselství necitelný, že jsem ho svými několika mizernými šestáky chtěl připravit o jakous komisi výnosnější. Ale mé svědomí brzy se upokojilo. Vraceje se viděl jsem, kterak dále horlivě se opírá o nároží, pohroužen ve svůj denníček. Možno, že tam stál tak hodinu nebo dvě, možno že až do večera. Připadlo mi zcela maně, že je v tom taky kousek české nátury.

Toto jsou snad jen výjimky. Nejsou všichni tito mužové stejní. Znám mnohé z nich, kteří jsou účinlivějši, ochotnější, skromnější. Za zlatku běhají s cirkuláři po městě půl dne, za půldruhé zlatky celý den. Ale kdo někdy padl na takového aristokrata, který »za čtyry šestáky nejde«, neodváží se podruhé vůbec dožadovati se jejich služeb.

Myslím, že takovýmto aristokratům mezi pražskými posluhy a expressy pneumatická pošta pranic neublíží. Mají patrně svou jinou klientelu, tak zvanou »pukétovou«, a navoněných růžových psaniček. Ale všichni neposíláme pukéty a růžová navoněná psaníčka, a nám tedy postačí »pneumatika« — arci, až bude hotova, až budou trouby po celé Praze a všady do předměstí.

Ypsilon.