Pluh

Pluh dřímal celou zimu v kolně,
kde lehal na něj prach a rez,
a on cti dbalý těžce, bolně
to poskvrnění svoje nes'.

Tu přišlo jaro, záře, kvítí,
vše chtělo zase k slunci ven,
a nemohlo to jinak býti —
i starý pluh byl vytažen.

On pevně zaryl ostří v zemi
a rovné brázdy polem táh',
vždyť věděl, že tam s nadějemi
se zrno chytne v hlubinách.

A čím se hloub v zemi vrýval,
tím více mizel starý stesk,
tím více rzi a kalu smýval,
tím více svítil, víc se lesk'.

A já, když tak se toulám luhem
a blýsknouti jej v slunci zřím,
tu vždycky nad tím starým pluhem
jen tiše sobě pomyslím:

Když zakalily duši tvoji
rez vášně nebo viny tíž,
jen velkou prací, v tuhém boji
ji ozáříš a očistíš!

(Tamt. — V Lumíru, 1891.)