Petrklíč

Zhřešil člověk. — Božím hněvem svatým
stížena jest všechna příroda.
Zmizel ráj, — smrť kráčí krajem klatým,
vzata zemi květů lahoda.

Strnul i svět duchů nad člověkem; —
anděl pak, jenž strážil nebe říš,
zlaté klíče z rukou pustil lekem,
hle jak letí, tonou níž a níž! —

Letí klíče, letí Božím světem,
z hvězdy na hvězdičku padají;
za nimi se anděl spouští letem,
klíče zachytiť se nedají.

Dopadly až k zemi klíče zlaté,
k zemi truchlé, hříchem spuštěné;
zaryly se v nitro její klaté,
na sedmero zámků zamčené.

Však když anděl u svých klíčů stana
z lůna země dobyti jich chtěl,
ejhle — odemkla se země brána,
a kde jaký k světlu kvítek spěl.

Kde se zlaté nebes klíče stkvěly,
rychle první kvítka vzrůstají;
zlatem jich se rozvil záhon celý,
rozvilo se jaro po kraji.

A Bůh milosrdný vrátil zemi
jarních kvítek sličnou ozdobu:
podnes pak květ první mezi všemi
zlatých klíčů nese podobu.

Když pak úřad klíčův ode Pána
svatému byl Petru odevzdán,
kvítek, jímžto odmyká se brána
jarním květům — Petrklíčem zván.