Památce Petra Chelčického

Už dávno, dávno bloudím teskným okem
po širých vlastech ubohé té země;
zřím chýše, hrady a za každým krokem
se žal a lítosť nově budí ve mně.
Ach, po hustých už hrobech znám tě cele,
ty nejdivnější mezi světa kraji;
tvých reků kosti tlí zde zpráchnivělé,
a cizí plémě pánem je v tom ráji.
Už zpomínka mi dávná letí hlavou,
jak před stalety národ jeden celý,
že nad vše kladl otců víru pravou,
že volnosť bránil svými statky, těly —
za živa ve hrob temný pochovali
a na hlavu mu těžký kámen dali…
Ten národ — žel, že upad’ v zapomnění!
On prvý nauku Krista ve životě
chtěl ztvrdiť a očistiť z poskvrnění —
a za to umříť musil na Golgotě.
Však, aj co vidím — kámen odvalený,
a nade hroby míhají se stíny!
Zda nevstal snad tu národ ujařmený,
by ztrestal vrahu svojich těžké viny?!

Ba vstal. Už dlouho nade hrobem jeho
jsem plakal slzy bolné bez ustání,
až odplavily kámen hrobní z něho,
a národ vstal zas k svému povolání.
A národ vstal! Však, kdeže jeho sláva?
Ta ve mohylách leží pochována;
jen ponenáhlu vnuk ji vykopává — —
ach, kdy mu celá, celá bude dána?…
Však mysl trudná zase naděj’ chová,
když vidím, vlasti, tvojich po krajinách,
an dávných otců zlatá víry slova
zas vryta synům srdce ve hlubinách;
an národ ve zápalu ohně svata
se k činům slavných předků cítí vzňata;
a s úctou zírá ku svým velikánům,
a s úctou kráčí k pozemským jich stanům.

Kéž možno v lýru takých zvuků klásti,
bych jako velcí pěvci podle trůnu
moh’ synů tvých pěť velikosť, má vlasti!
Hle, drahokam zas jeden ve korunu
tvou zasazen, tam skví se slunce září!
Z tvých velkých synů zas ti vrácen jeden,
ta chlouba naše přede světa tváří,
jenž zbudovať chtěl světu nový éden.
On víru novou založiť chtěl v lidu,
ač nebyl knězem z Říma posvěceným,
a umírniti láskou lidstva bídu,
je vésti k cílům Kristem vyměřeným.
A jako Mistra Tvého upálili,
tak símě Tvoje mečem vymítili!
Však otupělo ostří meče časem,
a símě Tvoje svatou vůlí Páně
se rozhojní a povyroste žasem,
že marna bude kletba Říma na ně.