Přemyslovci/Božena

Rozvlažily slunéčka blesky
    Na horách sněhy a ledy,
Již potopil blankyt nebeský
    V plynoucí potok své hledy.

Slyš, první skřivánka písenka
    Již blahé jaro vyzvání,
Probuzujíc útlá kvítenka
    Na břehu, palouku a stráni.

Hle, děva tam u studánky
    Tvář slzami zrosujíc stojí,
Nadarmo kvítka se v blánky
    A v pestré lupénky jí strojí,

Potůčku milé bublání
    Nepudí trudné myšlénky,
A slavíka klokotání
    Neblaží srdce Boženky.

Větérků teď políbení
    Jí slzu s tváře utírá,
Se tázajíc v libém zachvění:
    Co, Boženo, srdce ti svírá?

„Miláček o lásce mi zpíval,
    Když kvetlo jaro milosti,
Mě vinul k srdci a líbal
    A sliboval lásku věčnosti.

A s létem i jeseň uplynul,
    Tu čekám s pláčem milého:
Jak pod sněhem kvítek zahynul,
    Tak láska svadla i jeho!“

Tak truchlila dívka, plakala,
    Až jí usedalo srdénko, —
Tu za ní se slova ozvala:
    „Netruchli, drahá milenko!“

Hle, slza se žalu rozplyne
    A promění v blahou perlinku,
Neb jinoch k srdci již vine
    A líbá krásnou děvinku.

A zvolá: „Nechť listy padají
    V jeseni do hrobu chladného,
Oldřichovy sliby trvají
    A láska nevadne jeho!“

A hle! milence a děvu
    Obstoupí statní junoši,
A dívce v sprostém oděvu
    Se koří hrdí panoši.

„Nuže, vládykové moji!“
    Teď zvolá věrný milenec.
„Hle kníně vaše tu stojí,
    Uviňte jí svatební věnec!

Mé srdce vroucí milostí
    Se k sprostné dívce sklonilo,
Neb znakem ji spanilosti,
    Hle, samo nebe zdobilo!“