Přání (Hugo 2)

Kéž byla by jen mnou tvá mysl naplněna!
Co čekáš u cesty již chůzí unavená,
na břehu jezera všetečným zrakům skryta,
co tvojí pod nohou dol kvetoucí se vlní,
jejž v slunce východu mha purpurová plní,
jak vása, kadidlo v níž vonné v ohni kmitá.

Kéž vše, co vidíš zde, kéž pahorky a nivy,
kéž sladký keřů květ i povzdech jejich snivý,
zář, která v oknech zahoří,
kéž luhy zelené, k vsím stezka, jež se vine,
kéž příkop hluboký, v němž listí valem kyne,
      jak vlny na moři;

Kéž zahrada i dům, kéž les i mrak, jež v dáli
před šípy poledne se tratí a v stín halí,
      vše, co se chvěje tu, vše, co tu v jedné změti,
snět s plody zralými, list suchý na haluzi,
i jeseň, zářím jež svou zahájila chůzi,
      kéž vše, co leze tu a chodí, víří, letí;

Kéž síť všech předmětů, jež jímá tě v svém reji,
strom, pod kterým teď sníš, jenž první uzel její,
      ve lásky roznětí,
kéž země, vlna, list, co svítí, stíní, plane,
kéž dostane vše hlas a vše se duší stane
      a moje jméno řekne ti!