Píseň torera

Zřel na mne andaluský býk,
já vzpřímen v areně jsem stál,
se nezachvěl a nevykřik’ —
leč pohled tvůj když vstříc mi plál.

Ba tisíce úst křičelo
a tisíc zraků já jsem snes’,
to bouřilo a řičelo,
já hrdě stál — a nepokles’.

Já viděl, směj se mi, když chceš,
jak ve zoufalý skok a vzmach
kůň probodnut se vzepjal v řež
a za sebou svá střeva táh’.

Já krvavý jsem viděl roh,
jak pikadora zády kmit’,
leč pro ten žert čí duch by moh’
se pod hedvábu cetkou chvít?

Co žeh mi dívčím ve oku?
Co potlesk je mi nadšený?
Já, ruku klidně na boku,
dlím vzpřímen v středu areny.

Můj býk cíl honby mé byl přec,
já čekal na skok, na ránu,
až zarazím mu pod jílec
svůj lesklý bodec do chřtánu.

Jen před tvým pohledem se chvím
a hned se křížem požehnám,
neb celé peklo a ráj s ním
já plápolati vidím tam!