Píseň písní/III

Na lůžku svém jsem noci hledala
jej, jehož duše moje miluje;
jej hledala jsem, aniž nalezla.
Chci proto vstát a chodit po městě
a hledat po ulicích, náměstích,
jej, jehož duše moje miluje.
Jej hledala jsem, aniž nalezla.
Mne našli hlídači, již po městě
obcházejí, (jich jsem se tázala):
Jej, jehož duše moje miluje,
zda viděli jste? — Od nich maličko
jsem odešla, když toho nalezla
jsem, jehož duše moje miluje.
Jej chopila jsem a dřív nepustím,
až v dům jej svojí matky dovedu
a do komnaty svojí rodičky.

Zapřisáhám vás,
Jerusalema
dcery,
u gazel,
u laněk,
volně
probíhajících
niv prostorami!
Nebuďte,
nerušte
ve spánku
lásku mi,
dokud nezachce.

Co jest to tam, co z poušti zvedá se,
jak sloupy dýmu, myrrhou, kadidlem
jsouc prosáklé i práškem všelikým,
jenž v domě obchodníka kořením?
Hle, totě lůžko, jež má Šelómó!
Kol něho olbřímů je šedesát
z olbřímů (lidu) isráélského.
Z nich každý mečem vládne dovedně;
jsouť v boji cvičeni a každý má
před hrůzou noci meč svůj po boku.
Nosítko udělal si Šelómó
král ze stromoví Libánónského.
Ze stříbra sdělal jeho opory,
ze zlata jeho lenoch (upraven),
nach argámánu^[1] bylo lehátko
a vnitřek láskou vystlán, již mu vstříc
přinesly dcery Jerusalema.

Vyjděte, patřte,
Sijjónu dcery,^[2]
Šelóma krále
ve vínku.
Máť mu jej zvila,
vložila
na skráň v den sňatku,
v den, kdy mu splesá
srdce radostí.