Ottův slovník naučný/Pléthón

Ottův slovník naučný
Plethodon	Pléthón	Plethora

Údaje o textu
Titulek:	Pléthón
Autor:	Hynek Vysoký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 914. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Georgios Gemistos Pléthón

Pléthón Gemistos Geórgios, učenec byzant. (* ok. r. 1355 po Kr. v Cařihradě – † 1450 v Peloponnésu). Žil po dlouhou dobu v lakónském městečku Misitře, obíraje se konstruováním nového filosofického náboženství a společenského řádu. Zásady jeho uloženy jsou ve spise vydaném Alexandrem pod titulem: Πλήθωνος νόμων συγγραφῆς τὰ σωζόμενα (Paříž, 1858). P. učí zde mystické theologii, již si upravil podle filosofie novoplatónské, politický a sociální život reformuje podle ústavy spartské. Za vůdce a vzory své uvádí Zarathuštru, Eumolpa, Minóa, Lykurga, Ifita, Numu, bráhmany a magy, mezi prameny uvádí Pythagora, Platóna, Parmenida, Timaia, Plutarcha, Porfyria a Iamblicha; Prokla, z něhož čerpal nejvíce, zapomněl jmenovati. Sestavil též zvláštní církevní kalendář a pořídil sbírku dlouhých, nudných allokucí v prose a suchopárných hymnů, složených hexametrem, na jednotlivé bohy. Řečtí jeho krajané říkali P-ovi všeobecně »moudrý«. S císařem Janem VIII. Palaeologem odebral se pak P. ke koncilu do Ferrary, kdež způsobil již ctihodným zjevem svým (bylť tehdy 83 let stár) a svými přednáškami mohutný dojem. Ve Florencii slyšel jej disputovati Cosimo de’ Medici a tenkráte vznikla již v něm myšlenka založiti akademii Platónovu, jejímž prvním předsedou stal se Ficinus (v. t.). Ve Florencii Pléthón sepsal spis Περὶ ὧν Ἀριστοτέλης πρὸς Πλάτωνα διαφέρεται, v němž učil, že nauku Platónovu a Aristotelovu nelze sloučiti; P. vůbec vynášel Platóna do nebe, pro Aristotela a jeho stoupence měl pouze posměch. Žákem P-ovým byl Bessarion. Před odchodem svým z Italie (1441) P. sešel se ještě v Bologni s Filelfem. P-ovy státovědecké výklady o Peloponnése doplnil a vydal Ellissen (Lip., 1860), jeho dějiny Řecka od bitvy mantineiské, pouhou to kompilaci, vydal Reichard (t., 1770). Srv. Voigt, Wiederbelebung d. class. Alterthum, 3. vyd., II, 119 str.; F. Schultze, G. G. P. u. seine reformatorischen Bestrebungen (Jena, 1874). Vý.