Ottův slovník naučný/Participium

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Participium
Autor: Josef Zubatý
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 279. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Příčestí

Participium (lat.), příčestí, jest v mluvnici vl. slovesné přídavné jméno, tvar mimo rozdíly v osobě rozeznávající pravidlem tytéž věci co sloveso samo, schopný spojovati se jako attribut nebo výrok se jmény podstatnými a proto rozeznávající jako jméno rozličné pády, jmenné rody a číslo. V jazycích indoevropských nejvíce p-ií vyvinula řečtina, mající pro každý časový kmen a pro každý slovesný rod své p.; prajazyková p-ia byla asi p. přítomného času činného a mediového, p. minulé činné a trpné a p. budoucí činné a mediální. V slovanštině zachována p-ia přítomná (csl. vedy »veda«, vedomъ »veden«, pův. medium), minulá (vedъ »ved«, vedenъ, bitъ) a stopa budoucího (csl. byšę »budoucnost«, stč. probyšúcný »prospěšný«), vytvořeno pak z prvků před tím nedůsledně se objevujících v tvoření jmen p. minulé s konc. -lъ, -la, -lo (bylъ, byla, bylo). Jako přídavné jméno vlastní má p. v slovanštině sklonění nesložené i složené (veda: vedoucí, vidom: vidomý, přived: přivedší, přibyl: přibylý). – Při p-iu přítomném a minulém činném lišívá mluvnice česká přechodník (transgressiv) od příčestí (p-ia). Přechodníkem slove p. v úloze výrokového doplňkového attributu (otec, veda syna, plakal; otec, přived syna, odešel), příčestím p. prostě attributivní, v tvaru složeného sklonění (otec, vedoucí syna, otec, přivedši syna). Ztý.