Ottův slovník naučný/Palestrina (osoba)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Palestrina
Autor: Josef Boleška
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 102–103. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Giovanni Pierluigi da Palestrina

Palestrina Giovanni Pierluigi, slavný hudební skladatel ital. (* mezi 1514 a 1529, nejspíše 1526, v Palestrině v Círk. státě – † 2. ún. 1594 v Římě). Otec jeho jmenoval se Sante Pierluigi. Je tudíž toto, zdánlivě křestní, skladatelovo jméno (Petr Alois) rodovým, ke kterému na označení rodiště (lat. Praeneste) přičiňovaný přídavek »da P.« zobecněl jako příjmení tak, že i na náhrobku P-nově u sv. Petra v Římě čteme nápis »Joannes Petrus Aloysius Praenestinus, Musicae princeps«. Vzdělání hudebního nabyl P. v Římě ve škole Goudimelově (1540–44) a byl potom varhaníkem ve svém rodišti do r. 1551, kdy jmenován byl u sv. Petra v Římě kapelníkem, působiv tu prve krátký čas jako »magister puerorum«. Po čtyřech letech byl za dedikaci prvého svazku svých čtyř- a pětihlasých mší pap. Juliu III. povolán do pěveckého sboru sixtinské kaple, aniž vyžadováno na něm, aby podrobil se zkoušce, a přes to, že byl ženat a nevyhovoval tudíž podmínce, dle které měl sbor jmenovaný přístupným býti pouze příslušníkům stavu kněžského. Časté změny, jež za života P-nova udály se na stolci papežském, těžce dolehly na jeho osud. Marcellus II., na jehož pamět P. složil slavnou šestihlasou mši zv. Missa papae Marcelli, byl již za kardinalátu svého jeho přívržencem; když však po jeho pohříchu jen třínedělní vládě nastoupil Pavel IV., vyloučen byl P. zároveň s dvěma jinými ženatými pěvci na nátlak ostatních z kaple (1555). Těžká rána tato uvrhla jej v bídu a v nemoc. Zotaviv se poněkud, P. přijal skrovně placený úřad kapelnický v Lateraně a za této periody (1555–60), plné strádání a duševních útrap, napsal dojemné Improperie, jež od r. 1560 každým rokem o Veliký pátek v kapli papežské se provozují. Nemoha dosíci nijakého zlepšení platu, přešel z Laterána r. 1561 ke chrámu Santa Maria Maggiore. Tou dobou koncil Tridentský (1545–63) zaměstnával se reformou hudby chrámové (viz Italie, str. 923) a shledav v jedné ze tří P-nou na objednávku dodaných mší, jíž byla svrchu již uvedená »papae Marcelli«, splnění všech vytčených požadavků, prohlásil sloh její za authentický sloh katolické církve. Za odměnu byl P. vyznamenán čestným úřadem skladatele papežské kaple (maestro compositore), jímž obmyšlen byl po něm jen ještě Felice Arnerio, avšak hmotně příznivější situace nastala pro něho teprve r. 1571, kdy smrtí Animucciovou připadlo mu po druhé kapelnické místo u sv. Petra. V tomto úřadě setrval P. až do smrti. Neboť marným byl pokus pap. Sixta V., bývalého pastevce, aby P. stal se kapelníkem sixtinské kaple; narazil na odpor z téhož tradičního důvodu, jenž proti němu byl mluvil již jako proti pouhému pěvci a nyní ovšem ještě se sesiloval. Mělť P. ostatně i jako skladatel papežské kaple pro své nekněžství nemalé potíže s jejími členy. Za to tím lépe dařilo se mu jako nástupci Animucciovu v oratorní společnosti Filipa Neriho (viz Oratorium). Vedle funkcí těchto byl P. koncertním mistrem kn. Buoncompagniho a po nějaký čas učitelem na škole, kterou zřídil G. M. Nanini, jeho nástupce při chrámě Santa Maria Maggiore. Vzpomenouti dlužno konečně, že Rehoř XIII. pověřil P-nu revisí zpěvu gregorianského, jež měla za následek, že netoliko ještě za jeho života vydány »Directorium chori« (1582), pašijové zpěvy dle čtyř evangelistů (1586), úkony pašijového téhodne (1587) a praeface (1588), ale, jak Fr. X. Haberl r. 1894 zjistil listinně, že i »Graduale Romanum« bylo vypracováno P-nou, ač péčí Arneriovou a Surianovou teprve r. 1611 k tisku bylo přichystáno a r. 1614 došlo papežského schválení. – Činnost P-nova až na dvě knihy čtyřhlasých madrigálů naveskrz náleží hudbě chrámové. Velikým dílem jeho založena byla t. zv. římská škola, jíž hudba italská povznesena byla k vrcholnému klassicismu. P. nebyl revolucionář, který by byl ničil minulost svého umění a stavěl nové formy. První jeho práce nesou stopy studia mistrů nizozemských, v »Improperiích« však vystupuje již sloh jeho v celé samostatnosti. T. zv. »sloh P-nův«, kterým míní se nyní skladba »a capella« bez průvodu instrumentálního, jeví se nám uzavřením dlouho se vyvinovavší periody polyfonního zpěvu mnohohlasého a jeho klassicismus spočívá v prohloubení výrazu hudebního, postaveného na roveň formálním a jiným technickým požadavkům. Technické samoúčelné hříčky nizozemských mistrů jsou z jeho skladeb vyloučeny, pokud nebylo lze srovnati je s účely vyššími. Je proto P. oproti vrstevníku svému Lassovi průzračnější, srozumitelnosti textu dbalejší, ale nikoli tak jednoduchý, jak všeobecně se tvrdívá. Je li dnešní době stil P-nův poněkud cizí, sluší si to vysvětliti nedostatkem absolutní melodiky ve smyslu moderním, o níž v XVI. věku ovšem ještě nemůže býti řeči. Nikterak však není odůvodněno proto P-nu vylučovati z koncertní síně a odkazovati jej na chrám. Dokonalé provádění děl P. nových naopak je jedním z nejvznešenějších úkolů, jež četné dnešní pěvecké jednoty mají pojaty do svého uměleckého programmu. Přehled ohromného počtu P-nových děl s uvedením nejvýznamnějších podává K. Stecker ve svém »Všeobecném dějepise hudby« (Ml. Boleslav, 1894). Nalézáme mezi nimi 93 mší (39 čtyř-, 28 pěti-, 21 šesti- a 5 osmihlasých), z nichž nejrozšířenější jsou: Missa brevis, vzpomenutá již M. papae Marcelli, Ut, re, mi, fa, sol, Aeterna Christi munera, Assumpta est, Iste Confessor. Mše L'omne arme platí za nejsložitější, jako »Improperia« za nejprostší skladbu P-novu. Motett má P. 7 knih (63 čtyř-, 52 pěti-, 11 šesti-, 47 osmihlasých, dále 2 sedmi- a 4 dvanáctihlasá); z nich nejznámější je Sicut cervus. Z ostatních děl vytknouti sluší: znamenité Lamentationes (3 knihy, čtyř- až šestihlasé), 45 hymnů, 68 pětihlasých offertorií, 16 čtyřhlasých magnifikátů, 3 knihy pětihlasých duchovních madrigálů, 3 knihy čtyřhlasých litanií a úplnou sbírku nešporních žalmů. Za života P-nova vydána byla jeho díla jen částečně a to po tehdejším obyčeji pouze ve hlasech. V novější době, od času působnosti Cherubiniovy, dožila se o sobě i ve sbornících hojnějších tisků k praktické potřebě. Dvanáctihlasé Stabat mater upravil a znaménky přednesu opatřil R. Wagner. Kritické vydání partiturní v l. 1862–93 vydané v Lipsku u Breitkopfa & Härtela zredigovali Th. Witt, J. N. Rauch, Fr. Espague, Fr. Commer a F. X. Haberl. – Srv. Baini, Memorie storico-critiche della vita a dell' opera di G. P. da P. (Řím, 1828, 2 sv., něm. zpracování stručnějšího rozsahu pořídili Kandler a Kiesewetter, Lip., 1834); Bäumker, P., ein Beitrag zur kirchenmusikalischen Reform (Freiburg v Br., 1877); Félix, P. et la musique sacrée 1594–1894 (Brussel, 1895).