Ottův slovník naučný/Naturalisace

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Naturalisace
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. s. 1069–1070. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Naturalizace

Naturalisace jest v právu ten akt, kterým se cizinci udílí státní příslušnost čili státní občanství aneb, jak dříve se říkalo, indigenát (v. t.), inkolát (v. t.). Teprve v XIX. st. uznalo právo jednotlivých států, že každý státní občan může se ze státního území vystěhovati a přijmouti občanství jiného státu. Dokud tato svoboda expatriace uznána nebyla, ten, kdo se z vlasti vystěhoval, dopouštěl se zemězrady. Nyní se právo volného vystěhování z vlasti obmezuje z pravidla jen vojenskou povinností. Pouze Rusko stojí ještě na stanovisku, dle něhož se expatriace nedovoluje. Podmínky n. stanoveny bývají v jednotlivých státech rozličným způsobem. Z pravidla se vyžaduje, aby ten, kdo se o n-ci uchází, byl po jistou řadu let trvale usazen na státním území. Výjimečně se n. neudílí příslušníkům jistých národův nebo náboženských vyznání. Podobně jako kdysi v zemích uherských zakázáno přijímati do státního svazku Poláky a Benátčany, odvěké prý nepřátele Uherska, tak ještě dnes neudílí se n. v Sev. Americe Číňanům, v Rusku dervišům a židům. Dle popisního patentu z 25. říj. 1804 bylo možno naturalisovati se na některém místě v zemích rakouských pouhým desítiletým pobytem v konskribovaných dědičných zemích nebo nabytím nemovitosti, nastoupením občanského nebo mistrovského práva, služby, úřadu n. jiného trvalého zaopatření. N. tato nazývá se ve zmíněném patentu nacionalisací (Nationalisirung). Ob. zák. obč. z roku 1811 (§§ 29. a 30.) zná čtverý způsob nabytí státního občanství se strany cizinců: nastoupením veřejné služby, uvázáním se v živnost, desítiletým pobytem a výslovným přijetím ve státní svazek. Pozdějším zákonodárstvím byly tyto předpisy změněny. První odstavec § 29. obč. zák., dle něhož cizinci naturalisovali se v zemích rak. vstoupením do veřejné služby, zrušen byl čl. 3. zákl. zákona stát. ze 21. pros. 1867 č. 142 ř. z., který naopak vstoupení do veřejné služby rak. činí závislým na dřívějším nabytí stát. občanství. Ani uvázáním se v živnost nemůže se dnes nabýti stát. občanství rak. Bylť odst. 2. § 29. výslovně zrušen cís nař. z 27. dubna 1860 č. 108 ř. z. Rovněž tak třetí odstavec § 29. (o nabytí stát. občanství nepřetržitým 10letým pobytem) byl zrušen, a sice dv. dekr. z 1. bř. 1833 č. 2597 sb. z. s. Podle dnešního práva možno nabýti rakouského občanství státního – země uherské mají své vlastní státní občanství – výslovným propůjčením (dle § 30. ob. zák. občan.), při čemž jest nezbytnou podmínkou, aby cizinci bylo dříve v některé tuzemské obci uděleno právo domovské pod výminkou nabytí občanství státního. Státní občanství rak. uděluje místodržitelství a v pochybných případech min. vnitra (min. nař. z 27. října 1859 č. 196 ř. z.). Uvedený způsob nabytí občanství státního, při němž se naturalisuje cizinec, nazýváme původním způsobem nabývacím. Naproti tomu jest odvozeným způsobem nabytí občanství státního takový způsob, kde nabyvatel sdílí státní občanství osoby jiné. Ženy cizozemky na př. nabývají občanství státního provdáním za rak. občana (dv. dekret ze 23. ún. 1833 č. 2595 sb. z. s.). Děti rak. občanů státních nabývají rak. občanství státního narozením (§ 28. obč. zák.), nechť se narodí v Rakousku nebo v cizině. -dlc.