Ottův slovník naučný/Mesiáš

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Mesiáš
Autor: Jan Ladislav Sýkora
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 145–147. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mesiáš

Mesiáš (hebr. Mašíjáh, řec. Χριστός, Pomazaný), Vykupitel lidstva po pádu prvních rodičů zaslíbený a v ustanovený čas v osobě Ježíše Krista na svět poslaný. Předpovědělť o něm Bůh, že narodí se jako potomek Abrahamův z pokolení Judova (1. Mojž. 22, 18; 49, 10), z rodu Davidova (2. Král. 17, 12, 13), a to z Panny (Is. 7, 14); že bude poslán od Boha (Jer. 3, 15), Synem Božím (Ž. 2, 7; 109, 1), nejen člověkem, nýbrž i Bohem (Is. 9, 6), bude míti předchůdce (Is. 40, 3, 4; Mal. 3, 1), vystoupí za 69 ročních týdnů či 483 roky od té doby, kdy bude vydán rozkaz, aby zase byl zdělán Jerusalem (Dan. 9, 25—27); dále že M. bude prorokem či učitelem (5. Mojž. 18, 15; Is. 61, 1, 2), světlem k osvícení pohanů (Is. 49, 6), že bude kázati právo a spravedlnost (Joel 2, 23; Is. 42, 3, 16) a činiti mnoho zázraků (Is. 35, 4), nicméně že mnozí neuvěří mu a pojmouce proti němu nenávist zavrhnou jej (Ž. 68, 5; Dan. 9, 26); že ho prodají za 30 stříbrných (Zach. 11, 12), budou jej bíti, plíti naň, posmívati se mu, zbodnou ruce i nohy jeho a o oděv jeho budou metati los (Is. 50, 6; Ž. 21), on však že snese to všecko trpělivě (53, 7); že bude též knězem (Ž. 109, 4) a jako takový že zavede novou oběť, nový řád bohoslužebný (Mal. 1, 10, 11), ano sám sebe že bude obětovati, a to dobrovolně pro hříchy lidstva (Is. 53), že bude sice pohřben, ale nezůstane v hrobě, nýbrž vstana z mrtvých vstoupí na nebesa a pošle Ducha sv. (Žalm, 15, 10; 23, 7—10; Joel 2, 28); také pověděl o něm, že bude králem, knížetem pokoje (Zach. 9, 9, 10), panujícím nade všemi národy a končinami země (Ž. 2, 8; 71, 8), neboť všickni národové oddají se mu (Is. 55, 5) a budou se mu klaněti (Is. 60). Takovýmto vedením a předpovídáním učinili si židé jistý obraz o M-i a zatoužili po něm, a to zvláště tehdy, když ztrativše politickou samostatnost dostali se pod moc římskou, kdy jednak působením náboženskopolitických stran, jednak libovůlí římských vladařů nastala u nich rozervanost náboženská i politická. Přemnozí ovšem představovali si budoucího M-e toliko jako panovníka pozemského, který by je vybavil z moci římské a jim dopomohl k časnému blahobytu a lesku i k panství nad ostatními národy, nicméně nescházelo ani těch, kteří čekali Vykupitele v pravém smysle slova jakožto vysvoboditele od bídy duševní (Simeon, Anna). Konečně narodil se za císaře Augusta v Béthléhemě Ježíš Kristus, který nejen prohlásil se za M-e zaslíbeného, nýbrž i dokázal pravdivost výpovědi své tím, že jedině na něm vyplnila se všecka předobrazení a proroctví mesiášská, ta ovšem vyjímajíc, která byvše řečena o příchodě jeho k poslednímu soudu teprve na konci světa tohoto se mají vyplniti a se vyplní. On provedl v člověčenstvu potřebnou obnovu jak v příčině nábož. smýšlení, tak v příčině života mravního i společenského. Ovšem narazil na odpor; sotva vystoupil veřejně a dal na jevo, že není takovým M-em, jakého si židé přáli, vysvoboditelem totiž z panství římského, který by k časnému lesku a panství dopomohl, již zaujali se proti němu židé, jmenovitě jejich náčelníci, a neustali, dokud nebyl odsouzen a usmrcen. Ale tím právě přispěli sami k naplnění toho, co bylo předpověděno o M-i, a tak i k důkazu, že Ježíš jest zaslíbeným M-em. Čekali však židé i dále M-e podle srdce svého, a to také tehdy, když po zkáze Jerusalema zanikla u nich nejen oběť a kněžstvo, nýbrž i národní samostatnost, ba i tehdy, když staré rodokmeny byly zničeny a rodová posloupnost přišla v zapomenutí tak, že by nikdo již, chtěje se vydávati za M-e, nebyl mohl dokázati původ svůj z rodu Davidova, z něhož zaslíbený M. měl vyjíti. Jenom někteří z nich vzdali se veškeré naděje myslíce, že M. buď vůbec nepřijde, aneb již přišel v době krále Ezechiáše. Časem však zidealisovali si židé mesiášské naděje své tvrdíce, že M. přijde až na konci světa, a teprve po vzkříšení že nastane blažená doba mesiášská; a mnozí z nich věří tak i nyní. Jiní však zůstávajíce při naději v pozemského M-e, doufali ještě ve středověku v obnovu pozemského království Davidova, a někteří představují si jej nyní ještě jako muže neobyčejně nadaného, který provede velkolepou emancipaci židů. Proto také každou dobou nacházeli mezi nimi stoupence M-ové nepraví, jací vystupovali u nich v různých dobách, také ještě v XVIII. stol. (Viz Christologie, Ježíš Kristus.) Sa.