Ottův slovník naučný/Cenné papíry

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Cenné papíry
Autor: Antonín Pavlíček
Zdroj: Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. S. 289–290. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Cenný papír

Cenné papíry jsou – na rozdíl od listin pouze průvodních – listiny o nároku soukromoprávném, v nichž právo z listiny vyplývající s vlastnictvím papíru tak nerozlučně jest spojeno, že papír sám sebou nese právo to, a že pouze na základě listiny té lze je ku platnosti přivésti. Slovo »cenné papíry« jest vzniku moderního a definice papírů těch v mluvě i právnické (srov. Thöl, Hdlsr. § 211. a k tomu Brunner v Endemannově Hdb. II. § 191., Randa, Právník r. 1889, č. 1.) i obchodní dosti neurčita a až dosud neustálena. Legální definice tu dosud není; neboť ač význam ten vlastně v zák. obch. byl zaveden, postrádá tento zákon definice. Podobně i ve vědě jest definice c-ných p-rů neustálena a rozmanita. Cennými nazývány papíry ty proto, poněvadž právo, s nimi nerozlučně spojené, má cenu soukromoprávnou. Proto jsou sice papíry peněžité (Geldpapiere) papíry cennými, nikoli však peníze papírové (srov. »Billet«, IV. sv. seš. 67, str. 67., 68.), poněvadž právo s těmito spojené není nárokem soukromoprávným, nýbrž veřejnoprávným, neposkytujícím žaloby na splnění. Ovšem jsou c. p. též listinami průvodními o obsahu jejich. C. p. nejsou totožny s papíry obchodními (Handelspapier, negotiable Werthpapiere, negociable instrument), neb jen některé c. p. jsou papíry obchodními. Papíry obchodní jsou vůbec ony c. p., ježto jsou pro obchod určeny (čl. 271., 67. obch. zák.); které to jsou, jest quaestio facti, věcí případu konkretního. Obzvláště jsou to směnky, akcie a státní papíry (čl. 67. a 271. obch. zák.); z ostatních c-ných p-rů jsou způsobilé k nim zejména ty, které mají jednak cenu tržní nebo bursovní, a jednak, které svědčí na řád nebo majiteli. Důvod toho jest, že papíry na řád a majiteli svědčící lze bez vížících forem zákonův občanských převáděti do vlastnictví jiného, tak papíry majiteli svědčící pouhým odevzdáním (srv. Au porteur), papíry pak na řád znějící (srv. Ordre) indossamentem. Proto nazývány též (tak dle anglického práva) obchodními papíry vůbec ty, které zní na určitou sumu peněz a svědčí na řád nebo majiteli (srv. čl. 8. ad 1 a 2. směn. zák. anglického ze dne 18. srpna 1882, pak Späing, franz. und englisches Handelsrecht, str. 368. a j. v.). Obzvláště pak vynikají tak zvané c. p. veřejné důvěry neb obligace skripturní, jichž podstata záleží v tom, že právo i závazek výhradně na papíru lpí a s obsahem papíru se kryjí. Nejdůležitější druhy jsou: Směnka, papíry v čl. 301. a 302. o. z. obch. obsažené, pak papíry majiteli svědčící. Vůbec jsou druhy c-ných p-rů velmi rozmanité; lze je rozřaditi dle různého stanoviska hlavně následovně: a) C. p. absolutní a relativní. Absolutní jsou ty, kde papír již sám o sobě bezvýminečně nese právo dotčené (směnka, chek atd.); relativní, kde papír jest toliko základem a podmínkou práva dotčeného (na př. akcie, kde práva nabývá se teprve zanesením do knihy akcionářův a j. v.). – b) Dle osoby dlužníka rozeznáváme papíry státní nebo říšské, papíry korporací veřejných (na př. dluhopisy kommunální) a papíry soukromé. c) Dle osoby věřitele, t. j. toho, komu splněno býti má, zní papír cenný buď určité osobě, nebo vůbec tomu, kdo papír předloží, majiteli (srv. Au porteur); v prvém případě zní papír buď s přídavkem na řád aneb určité osobě a mimo to tomu, kdo papír předloží (alternativní klausule maj. svědčící, srv. Au porteur), anebo pouze na určité jméno (Rektapapíry). – d) Dle obsahu práva v papíru vyznačeného rozeznáváme: α) Papíry korporační, zajišťující členství a tím podíl na společenském majetku (na př. akcie a lístky interimní, čl. 216., 173., 222. zák. obch.). – β) Papíry obsahu věcného, které poskytují jakéhos zajištění pohledávky (na př. zástavní listy); též čítány sem papíry tradiční nebo papíry na zboží (Traditions- nebo Waaren-Papiere), v nichž slibuje se vydání určitého zboží, jako: konossement (čl. 302. obch. z.), hlavně pak list skladní a warrant (Lagerschein), čl. 302. obch. zák. a zák. ze dne 28. dub. 1889 č. 64. ř. z., k tomu podobný franc. zákon »loi du 28 mai 1858 sur les negociations concernant les marchandises déposées dans les magasins généraux«. Srv. sbírku franc. zák. u M. Em. Duranda (Paříž, 1890, str. 982. a n.) a list nakládací (Ladeschein, čl. 302., 413–418. obch. zák.). Papíry ty spojují vlastně i věcnou i obligační povahu. Zvláštností papírů těch jest, že odevzdání papíru zastupuje tu odevzdání zboží samého (čl. 23. zák., ze dne 20. dub. 1889 č. 64. ř. z.; čl. 415–418. obch. zák.; franc. zák. ze dne 28. kv. 1858 čl. 3. a n., angl. zák. ze dne 30. čna 1842 a ze dne 14. srp. 1885, 18. a 19. Vict. č. 111.). – γ) Papíry obsahu obligačního (Forderungspapiere, též papíry výplatné, Einlösungspapiere zvané), kterými se slibuje zaplacení určité sumy peněz nebo jiných zastupitelných věcí, jsou druhu velerozmanitého: hlavně směnka, chek, poukázky i dlužní úpisy čl. 301. zák. obchodn. a j. v. Mají důležitost i v ohledu hospodářském i právním tak neobyčejnou, že právě tyto papíry zhusta nazývány kat' exochen c-nými p. C. p. mohou obsahovati výslovně materiální důvod právní (causa promittendi) závazku, slib materiální (tak státní dluhopisy: důvod zápůjčky, podobně kupony a j. v.), čili toliko slib formální neb abstraktní bez udání důvodu právního (směnka, poukázky dle čl. 301. zák. obch. a j. v.). Též jsou c. p. buď nezúročitelné nebo zúročitelné, tyto pak buď v obnosu určitém anebo neurčitém (kupony a dividendní lístky) a mnohé jiné druhy více. Hlavně jsou to papíry na řád a majiteli svědčící, které v moderním ruchu obchodním nabyly důležitosti obzvláštní. Důvody toho jsou jednak snadný jejich převod, jak svrchu uvedeno, a jednak, že lze k nim pohlížeti právě co do stežejných zásad právních způsobem stejným. Tak zejména nestává se převod jejich cessí, nýbrž dle pravidel o převodu vlastnictví papírův a nabyvatel papíru nabývá s vlastnictvím papíru pohledávky z papíru způsobem původním, t. j. veškerých práv z papíru (čl. 10. ř. sm., čl. 303. z. obch.), nikoliv tedy jen práv předchůdcových. Z toho plynou pak důležité důsledky právní, z nichž poukazujeme pouze k těmto: Veškeré námitky z osoby předchůdcovy jsou vyloučeny (čl. 82. ř. sm, čl. 303. obch. z). Věřitelem jest vlastník papíru; za takového však se pokládá při papírech na řád remittent, anebo dle čl. 36 ř. sm. a čl. 306. z. obch. legitimovaný majitel a při papírech majiteli svědčících každý majitel (§§ 371. a 1393. o. z. obč., čl. 307. obch. z., pak dvorní dekret ze dne 26. bř. 1803 č. 599. ob. zák.). Je-li nabyvatel bezelstný, nabývá odevzdáním vlastnictví papírů těchto, byť i nebyl předchůdce vlastníkem býval (čl. 367., 371. z. obč., čl. 307. obch. z., § 74. ř. sm.). Dlužník jest povinen dluh zaplatiti jen tehda, když se mu papír zároveň vrátí (čl. 39. ř sm., čl. 303 z. obch.). Ztratil-li majetník papír nebo byl-li týž zničen, zaniká vlastně též pohledávka. Pouze výjimkou z důvodu slušnosti připuštěna jest amortisace. Zákony o tom i v Rakousku i v cizozemsku jsou různé. V Rakousku obzvláště jest se stran směnek a papírů v čl. 301. obch. zák. vyznačených, pak papírů skladních dle zák. ze dne 28. dubna 1889 č. 64. ř. z., říditi čl. 73. ř. sm. Stran papírů majiteli svědčících a ostatních papírů v čl. 302. obch. z. naznačených poukazuje zák. obch. v čl. 305. k obecnému právu (srv. k tomu sestavení zákonů v Manzově vydání nesporného řízení, hlavně str. 185. a n., a pak rak. zák. ze dne 3. kv. 1868 č. 36. ř. z.). V právu franc. jest vlastně amortisace neznámou. Až do r. 1872 nebylo tu vůbec prostředku právního, žádati zaplacení, ztratil-li kdo cenný papír nebo byl-li týž zničen. Když pak v l. 1870 a 1871 následkem povstání kommunardův ohromné obnosy c-ných p-rů byly zničeny, pomýšleno teprve na vydání zákona, což stalo se též zákonem ze dne 15. června, 5. července 1872. – Viz Folleville, Traité de la possession des meubles et des titres au porteur (2. vyd. Paříž, 1875), obzvláště č. 84. str. 176. a n., č. 370. str. 518. a n.; Randa v Právníku č. 1. a 2. r. 1889; Brunner v Endemannově Handbuch II. §§ 191–199. str. 140. a n.; Kuntze, InhaberPapiere; Thöl, Handelsrecht I. 2., §§ 211. až 232.; též Pavlíček v Právníku č. 19. r. 1890 pozn. 1. –líč–