Oheň pod sněhem

O šedá kadeř věru často klame,
a neví nikdo, ký pod ní bol žhavý;
čím srdce trpělo víc, spíš se zláme,
čím v taji lkalo víc, tím pláč víc dravý.
Když na lebku zříš padat šedin sníh,
díš: Aspoň uhas’ Vulkán v posledku;
však klam to, žár, jenž nad čelem se mih’,
ted hlodá nitro bez svědků.

Je mládí bouřné, hlásá žaly svoje
a neumí se tajnou mukou sžírat.
Jsou muka, v okovech se vléci bez úkoje,
a stokrát denně mřít a — neumírat.
Bol mladosti je vždy bol básnický,
nechť smutný osud láskou šílený;
mě u kmetů je více tragický
zrak němým pláčem červený.